Dvě strany téže mince
Každý člověk na tomto světě je jedinečný. Existuje ovšem jedna charakteristika, která nás spojuje. Je jí touha po štěstí. Pociťujeme ji my, rodinní příslušníci, naši přátelé i lidé, o kterých jsme nikdy předtím neslyšeli a které ani neznáme.
Ne vážně, kdy vám naposledy někdo řekl, že cílem jeho života je upřímná a neúnavná honba za co možná největším utrpením a neštěstím?
Lidé chtějí být šťastní. Chtějí se cítit dobře. A to je v pořádku.
Problém vzniká někde jinde. Dnešní společnost v nás vybudovala (a stále buduje) pocit, že štěstí pramení z velkých úspěchů a událostí. A naopak, že neštěstí a úzkost pocházejí z naplnění obav a možných selhání, které se vyskytují v našem životě. Až příliš často slýcháme některá z následujících prohlášení.
“Jestli se budeš pilně učit, najdeš si dobré zaměstnání a budeš mít spokojený život”. “Vydrž v té práci ještě dva roky, však oni tě určitě povýší a nakonec budeš šťastný.” “Mít já taky tolik peněz na účtu, neměl bych si na co stěžovat.”
A teď pár vět opačného charakteru: “Jestli mě vyhodí ze školy, rodiče mě přestanou mít rádi a já skončím na ulici.” “Pokud mě partner opustí, můj život ztratí veškerý smysl.” “Mám strach, že neuspěji a ostatní ze mě budou mít srandu.”
Je naše štěstí opravdu podmíněné? Skutečně o něm rozhoduje množství peněz, sociální status nebo to, jak nás hodnotí druzí lidé? A budeme zaručeně nešťastní, pokud nás postihne nějaká katastrofa v osobním nebo pracovním životě?
Nemusí to tak být. Dnes již populární studie z roku 1978 sledovala, jak se změnila míra štěstí u dvou skupin lidí, jejichž život ovlivnily zcela odlišné události. Jedni skončili po těžké nehodě odkázáni na invalidní vozík, druzí vyhráli v loterii. Světe div se, po šesti až dvanácti měsících se hladina štěstí u obou skupin vyrovnala.
Americký profesor psychologie Dan Gilbert ve své zábavné přednášce taktéž poukazuje na fakt, že našim touhám a obavám přisuzujeme až příliš velkou váhu. Tvrdí, že si z obou možných stavů dokážeme sami vytvořit štěstí.
Já osobně jsem se na život naučil pohlížet jako na minci, která má dvě strany. Ale pozor, těmito stranami nejsou dobré a špatné věci, které se nám mohou přihodit. Jsou jimi pocit štěstí a pocit neštěstí.
Ne vždy totiž dokážeme ovlivnit věci, které se nám dějí. Můžeme se ovšem svobodně rozhodnout, jakým způsobem je budeme vnímat a prožívat. Představte si to tak, že každá situace (ať už dobrá či zlá), která vstoupí do našeho života, se nejprve kolíbá na oné pomyslné hraně mince. Na kterou stranu se ve finále překlopí, záleží jen a jen na nás.
Výborně to vystihl Marcus Aurelius:
Ke šťastnému životu potřebuješ velmi málo; to všechno je v tobě, ve tvém způsobu myšlení.
Samozřejmě, ze začátku je nesmírně těžké vytvářet si své vlastní štěstí bez ohledu na okolnosti. I já se to neustále učím. Po nějaké době jsem však vypozoroval, že tuhle užitečnou vlastnost naší mysli můžeme trénovat, stejně jako trénujeme své tělo a svaly v posilovně. Existuje mnoho činností, které nám mohou při tréninku dopomoci. Ale o těch až příště.
Prozatím se nad tou myšlenkou zkuste alespoň zamyslet. A až se zítra ráno probudíte, sami se rozhodněte: “Na kterou stranu mince dnes budu pohlížet?”