• O mně
  • Kontakt
the other side

Zpomalení dává smysl

Posted on October 11, 2014

zpomaleni-dava-smysl

(anglický originál publikoval Christopher Richards na zenhabits.net roku 2007)

Jsem vinen z toho, že se někdy snažím do každého momentu nacpat nějakou činnost. Pracuji na zpomalení. Mám to rozdělané. Ale není to tak snadné. Problémem je nenasytnost po čase. Odpovím ještě na jeden e-mail, než vyrazím. Mám ještě čas dokončit jeden odstavec předtím než …

Zní vám to povědomě?

Slogan Microsoftu zní “Dělejte více rychleji.” Nejsem si jistý, jestli chci. Chci dělat méně. “Dělejte více rychleji” je sdělení dobré leda tak pro stroj. Nechtěli byste si koupit nový počítač, pokud je pomalejší než ten, který momentálně máte. Ale to sdělení nemluví na mě. Já jsem člověk.

Nezdá se, že žijeme v kultuře založené na rychlosti? V obchodních záležitostech se předpokládá, že máme smysl pro neodkladnost ohledně všeho. Ale neustálá neodkladnost je šílenství. Je to neurotické. Akce a rychlost se zakořenily do našeho způsobu života a my v Americe je bereme jako pozitivní věci. Některé kultury však tráví mnohem více času rozvažováním, než-li konáním.

Pokud o vás někdo řekne, že vám to rychle pálí, budete na sebe pyšní? Chtěli byste si myslet, že naráží na vaši inteligenci? Nemějte obavy; prokázali jste svoji inteligenci tím, že jste se dočetli až sem.

Přijali jsme předpoklad, že musíme přijít se správnou odpovědí rychle. Tohle je přesně to, co byste očekávali od počítače. Ale pokud by někdo řekl, že vám to pomalu pálí, cítili byste se dotčeni?

My lidé (předpokládám, že jste jeden z nás) jsme mnohem více komplexní. Pokud se zastavíme na první správné odpovědi, limitujeme sami sebe. Zpomalení a pozorování věcí z různých úhlů pohledu je základním stavebním kamenem kreativity a inovací.

Všímání si věcí není něco, co se učíme ve škole. No, to není tak úplně pravda. Chodil jsem na uměleckou školu a naučil jsem se malovat a kreslit. To mi pomohlo nahlédnout za hranice pojmenování nebo kategorizování objektů. Naučil jsem se vnímat jiným způsobem. V pozorování je skrytá radost. Neustálá aktivita je způsob, jak se vypořádat s nudou, tudíž zpomalení není pro každého. Pokud jste závislí na aktivitě, zpomalení pro vás může mít nepředvídatelné vedlejší příznaky. Proto pokud vyzkoušíte následující experiment, je to na vaše vlastní riziko:

  • Zpomalte jen na jednu minutu. Pokud se právě procházíte, zpomalte tempo. Pokud stojíte v řadě v obchodě, prohlédněte si lidi, kteří stojí kolem vás. Buďte přítomní. Uvědomte si, co se děje ve vašem těle. Je vaše čelist stisknutá nebo uvolněná? Jak se cítí váš krk? Pokud mluvíte, uberte na rychlosti. Všimli jste si něčeho odlišného?

Jakmile si jednou osvojíte návyk pozorování, sledování osoby se kterou mluvíte, sledování řeči těla ostatních, začnete vidět mnohem více. Ale abyste tohle mohli provádět, paradoxně, musíte se méně zaměřit na sebe.

Už jste někdy byli v konverzaci a ne tak úplně poslouchali? Já ano. Dnes a denně vidíte, jak jedna osoba netrpělivě čeká, než ta druhá domluví, aby mohla říct, co má na srdci. Prakticky poskakuje z jedné nohy na druhou. Tohle není reálná konverzace. Nebo je? Tohle je klasický monolog. Skutečné poslouchání je velká zábava, jen musíte zpomalit a dovolit, aby se to stalo.

Před pár lety jsem byl na semináři veřejného mluvení a slyšel jsem úžasnou otázku od mladé ženy. Ptala se, proč ji na schůzkách nikdo neposlouchal. Rada pro ni zněla následovně: nejprve si měla rozmyslet, co chce říct a jak by to chtěla povědět. Poté měla položit otázku, jak nejsnadněji uměla a být zticha. Zkuste to. Funguje to.

Pokud vyžijete tuto techniku, budete považováni za člověka, který má čím přispět do diskuse a ostatní vás budou poslouchat. Může to chvíli trvat.

Pouze zpomalením poznáme sami sebe (což může být pro některé důvod, aby zrychlili). Každý z nás je unikátní. Jsme svým vlastním vesmírem, který má být objeven. Každý z nás je jedinečný.

Carl Jung řekl, že psychologické vyhraňování probíhá ve středním věku. Zajímalo by mě, jestli je zpomalení pro mladé lidi neatraktivní? Nicméně, když já byl mladý, měl jsem se možná vždycky snažit být pomalý.

Posted in: Osobní rozvoj, Překlady | Tagged: osobní rozvoj, přítomný okamžik, zpomalení

Já a minimalismus

Posted on October 6, 2014

ja-a-minimalismus

Určitě jste si už v pravém sloupci přečetli, že the other side je, mimo jiné, blog o minimalismu. Co přesně však tohle kouzelné slůvko znamená?

Minimalismus je označení uměleckého směru, který vznikl po druhé světové válce v Americe. Jeho základem se stal princip “doing more with less”, tedy princip, při němž se snažíme s méně prostředky dosáhnout většího (ve smyslu efektivnějšího) výstupu.

První minimalistická díla se začala objevovat v malířství a sochařství, ale to měl být teprve začátek. Prvky minimalismu následně zasáhly také hudbu, architekturu, literární tvorbu, design, webdesign, marketing a řadu dalších oblastí.

V současnosti se ve Spojených státech i jinde na světě dostává do obliby minimalismus jako forma životního stylu. Co přesně si pod něčím takovým představit?

Někteří lidé se mylně domnívají, že na to, abyste mohli být minimalistou, musíte prodat dům i auto, vyhodit televizi a počítač, žít v malé bílé místnosti bez nábytku a dekorací, vlastnit maximálně 55 věcí a už nikdy nic nového nekupovat.

Nic z toho není nutně pravda (tedy pokud po tom opravdu neprahnete). Jednou z nejkrásnějších charakteristik minimalismu je skutečnost, že neexistuje pouze jediný správný a striktní postup jak jej dosáhnout. Každý z nás si může minimalismus namodelovat podle svých potřeb. Bez výčitek proto můžete jít a vytáhnout svůj notebook z popelnice :)

Pro mě osobně je minimalismus životní styl, který člověku pomáhá zbavit se nepotřebných věcí, a naopak se zaměřit na skutečně důležité aspekty jeho života, ať už je to zdraví, potřeba seberealizace, vztah s druhými, osobní růst nebo příspěvek společnosti.

ja-a-minimalismus2

Na následujících řádcích uvádím pět největších přínosů, které jsem pocítil po začlenění principů minimalismu do mého života.

1. Soustředěnost na podstatné

V momentě, kdy začněme postupně ze svého života odstraňovat věci, myšlenky a vztahy, které pro nás nemají žádnou hodnotu, zjistíme, že se naše pozornost pomalu přesouvá někam jinam. Naše smysly ožijí. Najednou zatoužíme navštívit staré známé, se kterými jsme měli tolik společného. Vidíme, jak se náš životní partner trápí s něčím, s čím můžeme velmi snadno pomoci. Cítíme, jak naše tělo touží po nějakém sportovním vytížení. Doslechneme se mnoho zajímavých informací, které bychom předtím jen s mávnutím ruky přešli.

Minimalismus nám pomáhá oprostit se od všeho, co nás zahlcuje a otevřít náruč tomu, na čem nám skutečně záleží. Výsledkem této změny je nefalšovaný pocit spokojenosti.

2. Pocit svobody

Řada lidí se domnívá, že se budou mít dobře, pokud budou vlastnit hodně věcí. Zároveň však trochu zapomínají, že tyto věci současně vlastní je samotné. Pokaždé když odmítnou cestovat kvůli splátkám na auto, řeší reklamaci či servis zakoupeného zboží nebo ráno kvůli nerozhodnosti stráví půl hodinu probíráním svého šatníku, jsou omezováni. O nahrazování reálného kontaktu “přátelstvím” s našimi elektronickými miláčky nemluvě.

Minimalistický způsob života nám dopřává mnohem více času, prostoru a energie. Jak s těmito zdroji naložíme, záleží jen a jen na nás.

3. Nalezení smyslu

Až příliš často děláme některé aktivity a procesy automaticky, aniž bychom se hlouběji zamýšleli nad jejich významem. Děláme je zkrátka proto, že je dělají všichni.

Změňme to! Ptejme se neustále sami sebe, jestli nám právě vykonávaná činnost přináší nějaký užitek. A jestli ne a pouze nás zdržuje od toho, co skutečně chceme? Hoďme ji přes palubu!

4. Žití v přítomném okamžiku

Tento bod velmi úzce souvisí s bodem předchozím. Každý z nás už určitě někdy slyšel věty typu “Ať už je večer.” “Už aby byl pátek.” “Snad už tenhle projekt konečně skončí.” To je ovšem trošku nešťastný postoj. Pokud se budeme snažit život pouze přežívat, až překvapivě rychle nám propluje mezi prsty.

Zastavme se na okamžik. I na té nejprotivnější činnosti můžeme vždy najít něco pozitivního. Užijme si proto každou vteřinu času, který nám byl svěřen. Prožijme naplno každičký detail, závan větru, svit slunce nebo náznak emoce. Bavme se životem!

5. Bohatší život

Může to znít jako paradox. Pokud se zřekneme některých věcí, vztahů a aktivit, jak k čertu můžeme být bohatší?!

Odpověď je jednoduchá. I když budeme mít ve finále méně “položek” na našem pomyslném seznamu, o to větší pro nás budou mít reálnou hodnotu. Je to zkrátka upřednostnění kvality před kvantitou. Protože je to právě kvalita a opravdová hodnota věcí, vztahů a činností, na čem ve finále záleží.

Proto pokud dokážeme opustit všechno, co bychom podle společnosti měli mít a raději zaměříme svoji pozornost na to, co z celého srdce chceme, za co jsme skutečně vděční a kvůli čemu jsme ochotni každé ráno s úsměvem vstát z postele, čeká nás velmi bohatý a naplněný život.

Posted in: Minimalismus, Život 2.0 | Tagged: Minimalismus, život 2.0

Jak mi odchod z práce kvůli vysněnému startupu zk*rvil život

Posted on September 25, 2014

ali-mese-startup

(anglický originál publikoval Ali Mese na serveru medium.com)

Konečně dorazila SMSka:

Zítra v pět ráno, let číslo AZ160 z Říma do New Yorku.

SMSky přicházející na mé BlackBerry v neděli večer rozhodovaly o mém místě pobytu a klientovi na nadcházející týden.

Pracoval jsem pro jednu ze tří nejlepších světových firem na poli strategického poradenství.

Celý život sbalený v jednom kufříku. Poradenský život, ve kterém vám chybí všechno a všichni s výjimkou Excelových tabulek. Vysněný život businessu, ve kterém nás učí být vzorovými otroky na těch nejlepších business školách, jejichž diplomy s hrdostí vlastníme.

Po pár hodinách spánku už mě soukromý řidič vezl na římské letiště Fiumicino, abych mohl odletět luxusní business třídou směr New York City. Po příletu jsem se zapsal v přepychovém pětihvězdičkovém hotelu a následně vyrazil do kanceláře mého klienta.

Plat? Ten byl taktéž přepychový. Společnost byla pyšná na to, že patřila mezi nejlépe platící v oboru.

Rodiče

Přesto bylo s mým životem konzultanta něco špatně. Už jsem nemohl déle snášet tyhle naleštěné sr*čky a jeden den jsem zavolal svým rodičům:

Tati, mami, právě jsem sekl s prací. Chci si rozjet své vlastní podnikání.

Moje máma skoro dostala infarkt. Není to zrovna věc, kterou by perfekcionistická matka chtěla slyšet, po tom co mě povzbuzovala k tomu, abych vyšel jednu z nejlepších světových obchodních škol s výbornými známkami.

Snažil jsem se zmírnit její zármutek. Bez šance.

Mami, nesnáším to. Všichni tihle konzultanti předstírají, jak jsou šťastní, ale přitom berou prášky na štěstí. Spím jenom 3 až 4 hodiny denně. Všechny benefity, které společnost slibovala, neexistují. Pamatuješ si na ten přepychový pětihvězdičkový hotel? Pracuji skoro 20 hodin denně, takže si ho ani neužiju. Luxusní snídaně? Na to nemáme nikdy čas. Luxusní oběd, večeře? Je to jen sendvič před obrazovkou s Excelem.

A mimochodem, namísto popíjení šampaňského, zírám během celého svého letu v business třídě do tabulek. Přepychový plat? Nemám čas, abych z něj utratil jediný halíř.

Nesnáším svůj život, mami. Je to život ztroskotanců. Vždyť ani nevídám svou přítelkyni. Už to dál nemůžu předstírat. Chci si rozjet svoje vlastní podnikání.

Moji rodiče šli do penze po tom, co od devíti do pěti pracovali na svých jistých a nudných vládních pozicích.

Věděl jsem, že když pocházím z rodiny s nulovou podnikatelskou historií, bude těžké jim vysvětlit moji situaci, nicméně ranní telefonát jsem nečekal.

Volala mi máma:

Taaaaak, jak se daří tvému podnikání? Rozrůstá se?

Ať už jsem řekl cokoliv, nedokázal jsem jí vysvětlit, že podnikání potřebuje více než jeden den k tomu, aby rostlo.

Přítelkyně, kamarádi a okruh známých

Měl jsem tu nejvíce podporující přítelkyni, byl tedy čas sdílet moji novinu s mými přáteli, kteří byli zaneprázdněni šplháním po veledůležitém kariérním žebříčku nablýskaného firemního světa.

Řekl jsem každému, že jsem skončil s prací, abych mohl následovat svůj sen v podobě startupu. Někteří z mých kamarádů mě postupně přestali vídat, pravděpodobně proto, že se mnou muselo být něco v nepořádku, když jsem opustil již druhou “luxusní” práci v krátkém časovém úseku.

I když mě zbytek mých přátel podporoval, přesto tu ve vztahu s nimi něco nehrálo. Brzy jsem si uvědomil, že jsme se začal vzdalovat společnému setkávání.

Kdykoliv jsem se s nimi potkal, neměl jsem mnoho novinek, abych dokázal reagovat na jejich stále se opakující otázky typu: “Tak jak ti šlape startup? Bude z tebe další Zuckerberg, viď?” “Ty jo, jsme na tebe tak pyšní a jsme si zcela jistí, že už brzy ti někdo zainvestuje velký balík peněz.”

Rozjíždění startupu byl běh na dlouhou trať a já sám sebe vystavoval velkému tlaku, když jsem se vůbec zajímal, co si ostatní lidé myslí.

Den za dnem jsem byl osamělejší a více depresivní, jak jsem se vyhýbal společenským akcím. Můj startup se nevyvíjel tak rychle, jak si okruh mých známých představoval a měl jsem plné zuby vysvětlování lidem, že startupům jako byl Facebook nebo Twitter trvalo roky než se vypracovaly tam, kde jsou teď.

Jediné přátelské prostředí bylo po boku mých nových přátel, podnikatelů. Ukázalo se jako pravda, že jen podnikatel rozumí podnikateli.

Prachy, prachy, prachy

Jak kdyby sociální nátlak a samota nestačily, poznával jsem královnu všech úzkostí: docházely mi peníze rychleji, než jsem si představoval.

Tenhle stav zabíjel moji produktivitu a schopnost dělat správná rozhodnutí. Panikařil jsem a snažil jsem se co nejrychleji uspět a vydělat nějaké peníze.

Jednou jsem se dokonce přistihl při tom, že jsem prosil přítelkyni o pár centů, protože jsem neměl peníze, abych si koupil lahev vody. To jsem ještě nevěděl, že je to jen začátek složitého života plného vzestupů a pádů.

Přítomnost

Dost bylo dramatu: více než dva roky uplynuly od té doby. Momentálně píšu tenhle příspěvek z nádherného letoviska v Phuketu, v Thajsku, zatímco si užívám své mojito.

Ali Mese v Thajsku

Pozor, neprodávám sny. Ne, nestal jsem se milionářským zakladatelem startupu.

Nicméně moje podnikání mi přináší pravidelný přísun peněz, který mi umožňuje cestovat po světě a pracovat odkudkoliv, kde je k dispozici WiFi připojení.

Tady je však pět věcí, na které bych se rád zeptal sám sebe před tím, než jsem započal tuto bolestivou cestu. Pět otázek, které by si podle mě měl položit každý budoucí podnikatel před tím, než udělá svůj první krok.

1. Jste připraveni na sociální nátlak?

Pokud máte přátelé nebo rodinu, co nejsou podnikatelé, nikdy plně nepochopí, čeho se snažíte dosáhnout a tlak zbytku společnosti bude ještě větší.

Já jsem se tak moc zajímal o to, co si o mně myslí ostatní – tak moc, že mi to zničilo život.

Byl jsem na sebe tvrdý a trestal jsem se ještě větším přídělem práce, abych mohl ohlásit svůj úspěch co možná nejdříve. Tak tomu bylo, dokud jsem si neuvědomil, že jsem byl každému fuk. Tak proč by mě to mělo zajímat?

Nejste nic víc než pár sekund pozornosti, kterou ostatní lidé věnují vašemu Facebook statusu. V roce 2014 nemá nikdo čas zajímat se o druhé v tak nabitém a hlučném světě.

Pokud se budete příliš zajímat o to, co si ostatní myslí, budete plýtvat svůj čas, abyste dokázali, že jste úspěšní, namísto toho, abyste se soustředili na svůj startup.

Žijte svůj život. Já ten svůj začal žít trošku později.

2. Jste nezadaní nebo máte extrémně podporujícího partnera?

Jak vyrůstáme, sdílíme stále více svého života se svým partnerem spíše než se svou rodinou a kamarády. Zatímco já jsem měl to štěstí, že jsem měl tak úžasnou dívku, bylo smutné vidět řadu mých podnikajících přátel, jak se v průběhu své cesty rozchází se svými přítelkyněmi.

Provoz vlastního podnikání je těžký – mnohem těžší, něž jsem si kdy dokázal představit. Vaše mysl je permanentně zas*aná miliónem věcí, které vám šrotují v hlavě, že žádný další člověk, včetně vaší přítelkyně, nemá nejmenší ponětí co se v ní děje.

Pokud nejste nezadaní, ujistěte se, že váš partner chápe, že je občas normální, že nejste naladěni ani na obyčejný polibek. Přesně tak, ani na obyčejný a poctivý francouzský polibek.

3. Máte dostatek peněz, abyste vydrželi alespoň rok?

Skvělé, pak to vynásobte alespoň třemi, protože vám budou úspory mizet rychleji, než jste si kdy dokázali představit. Zároveň s tím se objeví řada nečekaných výdajů, poplatky účetní, právnické výlohy, pokažené iPhony nebo počítače atp.

Připravte se na menší bydlení, menší porce jídla nebo na počítání každého haléře, o což  jste se dříve nikdy nestarali.

Posledních pár měsíců, před tím než vám zcela dojdou peníze, to bude obzvláště obtížné a tlak poroste tak skokově, že nebudete schopni ani pořádně spát.

Úspěch přijde pomalu a úspory se vypaří rychle. Buďte chytří – plánujte od prvního dne.

4. Jste připraveni spát pouze pár hodin denně?

Měl jsem za to, že únikem z korporátní poradenské sféry konečně započne můj sen pracovat kdykoliv já sám budu chtít. Dokud jsem si nepřečetl následující citát Lori Greinerové:

Podnikatelé jsou ochotni pracovat 80 hodin týdně, aby se vyhnuli nutnosti pracovat 40 hodin týdně.

Všechno to začalo krátkým buzením uprostřed noci. Ze začátku to bylo proto, že jsem byl velmi nadšený svými nápady, měl jsem jich mnoho. Jednoduše jsem se nemohl dočkat než bude ráno, abych mohl zase začít pracovat.

Poté přišla fáze přehánění. Pracoval jsem tak moc, protože jsem měl pocit, že pro svůj nápad nedělám maximum a chtěl jsem udělat více. Nicméně čím více jsem pracoval a čím později jsem si chodil lehnout, tím těžší bylo usnout a o to horší byla kvalita mého spánku.

Následkem toho jsem dvakrát až třikrát do týdne zažíval dny, kdy jsem byl téměř nepoužitelný.

Nenechte se mýlit mojí úžasnou fotku z Instagramu výše. Nenechte se mýlit senzačními zprávami o tom, jak se zakladatelé startupu stali milionáři.

Ve skutečnosti to s sebou nese mnoho bolestivých dnů, probdělých nocí a nikdy nekončící odmítnutí a pády.

Cesta za úspěchem je dlouhá. Velmi dlouhá. Dost často až příliš dlouhá.

5. Co pro vás znamená úspěch?

Každý z nás má v životě odlišný žebříček priorit. Pro většinu lidí jsou v tomto žebříčku hlavní prioritou peníze, zatímco ostatní si mnohem více cení sladění pracovního a osobního života. V důsledku toho chápu lidé úspěch rozdílně.

Podle vaší definice úspěchu se zároveň bude lišit i obtížnost vaší podnikatelské cesty. Pokud jsou peníze a obdiv společnosti tím, po čem skutečně prahnete, budete pravděpodobně během své cesty zažívat těžké časy.

Pamatujte na Hemingwayova moudrá slova:

Je dobré mít konec cesty před sebou, ale je to právě cesta, na které v samotném konci záleží.

Úspěšní podnikatelé nemusejí být nutně ti, kteří získali miliony na investicích. Nezapomeňte, že takový je jeden z milionu.

Existují však tisíce snílků, kteří se snaží na vlastní pěst rozhýbat svůj startup a samostatný život, i když se třeba nakonec nedostanou do světových technologických zpráv.

Bez ohledu na to, jak vám vaše cesta zku*ví život nebo jak složité to bude, užijte si tu jízdu a dělejte to, co vás baví a naplňuje. Tony Gaskin to vystihl perfektně:

Pokud nebudete budovat své sny, někdo si vás najme, abyste mu pomohli budovat ty jeho.

Posted in: Inspirace a motivace, Překlady | Tagged: inspirace, motivace, podnikání, startup

Dvě strany téže mince

Posted on September 21, 2014

dve-strany-teze-mince

Každý člověk na tomto světě je jedinečný. Existuje ovšem jedna charakteristika, která nás spojuje. Je jí touha po štěstí. Pociťujeme ji my, rodinní příslušníci, naši přátelé i lidé, o kterých jsme nikdy předtím neslyšeli a které ani neznáme.

Ne vážně, kdy vám naposledy někdo řekl, že cílem jeho života je upřímná a neúnavná honba za co možná největším utrpením a neštěstím?

Lidé chtějí být šťastní. Chtějí se cítit dobře. A to je v pořádku.

Problém vzniká někde jinde. Dnešní společnost v nás vybudovala (a stále buduje) pocit, že štěstí pramení z velkých úspěchů a událostí. A naopak, že neštěstí a úzkost pocházejí z naplnění obav a možných selhání, které se vyskytují v našem životě. Až příliš často slýcháme některá z následujících prohlášení.

“Jestli se budeš pilně učit, najdeš si dobré zaměstnání a budeš mít spokojený život”. “Vydrž v té práci ještě dva roky, však oni tě určitě povýší a nakonec budeš šťastný.” “Mít já taky tolik peněz na účtu, neměl bych si na co stěžovat.”

A teď pár vět opačného charakteru: “Jestli mě vyhodí ze školy, rodiče mě přestanou mít rádi a já skončím na ulici.” “Pokud mě partner opustí, můj život ztratí veškerý smysl.” “Mám strach, že neuspěji a ostatní ze mě budou mít srandu.”

Je naše štěstí opravdu podmíněné? Skutečně o něm rozhoduje množství peněz, sociální status nebo to, jak nás hodnotí druzí lidé? A budeme zaručeně nešťastní, pokud nás postihne nějaká katastrofa v osobním nebo pracovním životě?

dve-strany-teze-mince2

Nemusí to tak být. Dnes již populární studie z roku 1978 sledovala, jak se změnila míra štěstí u dvou skupin lidí, jejichž život ovlivnily zcela odlišné události. Jedni skončili po těžké nehodě odkázáni na invalidní vozík, druzí vyhráli v loterii. Světe div se, po šesti až dvanácti měsících se hladina štěstí u obou skupin vyrovnala.

Americký profesor psychologie Dan Gilbert ve své zábavné přednášce taktéž poukazuje na fakt, že našim touhám a obavám přisuzujeme až příliš velkou váhu. Tvrdí, že si z obou možných stavů dokážeme sami vytvořit štěstí.

Já osobně jsem se na život naučil pohlížet jako na minci, která má dvě strany. Ale pozor, těmito stranami nejsou dobré a špatné věci, které se nám mohou přihodit. Jsou jimi pocit štěstí a pocit neštěstí.

Ne vždy totiž dokážeme ovlivnit věci, které se nám dějí. Můžeme se ovšem svobodně rozhodnout, jakým způsobem je budeme vnímat a prožívat. Představte si to tak, že každá situace (ať už dobrá či zlá), která vstoupí do našeho života, se nejprve kolíbá na oné pomyslné hraně mince. Na kterou stranu se ve finále překlopí, záleží jen a jen na nás.

Výborně to vystihl Marcus Aurelius:

Ke šťastnému životu potřebuješ velmi málo; to všechno je v tobě, ve tvém způsobu myšlení.

Samozřejmě, ze začátku je nesmírně těžké vytvářet si své vlastní štěstí bez ohledu na okolnosti. I já se to neustále učím. Po nějaké době jsem však vypozoroval, že tuhle užitečnou vlastnost naší mysli můžeme trénovat, stejně jako trénujeme své tělo a svaly v posilovně. Existuje mnoho činností, které nám mohou při tréninku dopomoci. Ale o těch až příště.

Prozatím se nad tou myšlenkou zkuste alespoň zamyslet. A až se zítra ráno probudíte, sami se rozhodněte: “Na kterou stranu mince dnes budu pohlížet?”

Posted in: Osobní rozvoj, Život 2.0 | Tagged: osobní rozvoj, štěstí, život 2.0
« Previous 1 … 3 4

The other side

Pakliže je tráva na druhé straně plotu zelenější, proč nežít svůj život právě tam?

The other side je blog o minimalismu, osobním rozvoji, objevování nových věcí a především o každodenním životě na oné vytoužené "zelenější" straně plotu.

Více informací »

Více z druhé strany

Kategorie

  • Inspirace a motivace (9)
  • Minimalismus (2)
  • Osobní rozvoj (9)
  • Překlady (7)
  • Techniky a nástroje (1)
  • Toulky světem (1)
  • Život 2.0 (11)

Archiv

Vyhledávání

Copyright © 2022 the other side.

Theme by ThemeHall.