Včera jsem měl svátek. Musím podotknout, že nejsem velký fanoušek oslav kdejaké maličkosti, přestože se mě má přítelkyně snaží usilovně přesvědčit o opaku. Upřímně? Kdyby bylo na mně, obešel bych se i bez oslavy narozenin (ale pssst, Karolíně ani muk :) ).
Zajímavé je, že svátek a narozeniny se často počítají jako taková všemi přijímaná jednodenní výhoda. “Dobře, můžeš si to půjčit, když máš teda ten svátek.” “To víš, že to uděláme podle tebe (i kdyby to byl nesmysl), jsou to přeci tvoje narozeniny.”
Trošku jsem přemýšlel a došel k závěru, že asi jen těžko na moji žádost vyškrtnout jméno Lukáš z kalendáře (nebo ano?!). Co bych ale mohl změnit, je způsob, jak jmeniny obvykle fungují. A tak jsem se rozhodl, že tenhle rok se bude můj sváteční den řídit podle tužeb a chuti druhých. Konkrétně podle přání dvou okouzlujícím dam, mojí mámy a přítelkyně, se kterými jsem měl v plánu tento “posvátný” den strávit.
A jak mi to šlo?
Hned zkraje musím přiznat, že to bylo těžší, než jsem předpokládal. Uvědomil jsem si, kolikrát za den se člověk snaží, aby bylo po jeho a s lehkostí přitom zapomíná na preference druhých lidí. Tenhle specifický trénink sebekontroly si budu muset rozhodně ještě několikrát zopakovat. A až si budu myslet, že to zvládám, projedu to ještě celé znovu.
Holky samotné – jako by tušily, že je den jejich splněných přání – mi to taktéž neulehčovaly. Už dopoledne jsem musel Karolíně asertivně předávat telefon, na jehož druhém konci byla moje máma a chtěla se domluvit na programu dne. Sám už nevím, čím mě tak vytočila, jen si pamatuji, že jsem si musel vyjít na menší procházku po krásách našeho bytu. Každopádně všechny požadavky vyplývající z telefonátu jsem s úsměvem na tváři splnil.
Při práci mě doprovázel vynikající hudební mix, který si Karolínka poručila a který bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Její slova “What a great day!” mi však připomněla, proč to dělám a tak jsem rozhýbal své boky i končetiny a společně jsme si bláznivě zatancovali na chodbě bytu.
Ze zajetí hudby dvacetiletých zpěvaček, které zdobí pestré životní osudy a minimum oblečení, mě vysvobodila až máma a mohli jsme se konečně vydat na oběd. Kája vybrala skvělý podnik a já si tak mohl vychutnávat vynikající steak, zatímco jsem se dozvěděl několik desítek důvodů, proč to s námi mají ženy tak složité.
Promítání Zmizelé mělo sice úspěch jen u mě a u mámy, ale já už stejně tajně tuším, že Kája má na Fincherovu tvorbu tak trochu pifku. Všem ostatním však snímek vřele doporučuji.
Závěrem
I přes to, že jsem jednu dobu mluvil s mámou jen formou otázek (jedna z her, co ji zaujala v Partičce), pil vanilkovou Coca Colu, kterou nemám zrovna v lásce a nemohl poklidně hltat svůj popcorn (Kája v něm měla neustále zabořenou ruku, i když mě u vstupu do kina vytrvale ujišťovala, že jej nechce), musím uznat, že jsem se skvěle bavil. Rozhodně to byl nejlepší z mých pětadvaceti svátků, které jsem měl tu možnost zažít.
Nejlépe to asi vystihla Karolínka:
Kéž bys měl svátek častěji!
Moc děkuji oběma zúčastněných dámám. Už teď plánuji, že můj další svátek bude taktéž naruby. Protože ten nejcennější dárek, který jsem si mohl přát, je vidět moje nejbližší šťastné a spokojené.