osobní rozvoj

255 dní ticha

Posted on October 28, 2015

Už 255 dní zeje můj blog prázdnotou. To je v přepočtu 6 120 hodin, 367 200 minut nebo 22 032 000 sekund. Tedy bezmála 70 % tohoto roku.

Samotného mě překvapuje, jak je to vůbec možné. Vždyť je to jako včera, kdy jsem psal jeho poslední řádky. A to jsem se ani nijak zvlášť nevěnoval sobě, přítelkyni či rodině. Neoddal jsem se studiu vysoké školy (spíše naopak). Nepoflakoval jsem se na prosluněné pláži s vychlazeným Cuba Libre v ruce. Koneckonců jsem ani neměl dovolenou.

Takže kde jsem to vlastně u všech čertů celou tu dobu byl? V práci. Tahle odpověď vyvolá okamžitou reakci: To jako pořád? A když se nad ní hlouběji zamyslím… tak vlastně ano — pořád.

Možná někteří znáte ten pocit, kdy brzo ráno vstanete z postele, dáte sprchu, jedete rovnou do práce, snažíte se ze sebe dostat to nejlepší a než se nadějete, je večer a vy se za západu slunce vracíte domů zcela vyčerpaní a myslíte jen a jen na měkkost své postele. Tím to ale nekončí. Následuje 30 minutový proces usínání, během kterého analyzujete svůj den, přemýšlíte, co příště udělat lépe a pomalu si v hlavě přehráváte scénář dne následujícího.

Je naprosto úžasné dělat práci, která vás baví. Jen si musíte dávat sakra majzla, aby vás úplně nepohltila, a nestala se naopak vaším vlastním omezením. To se potom sem tam zapomenete najíst, občas nenápadně odšoupnete přítelkyni na vedlejší kolej a budete se s kamennou tváří přesvědčovat, že tu pekelnou bolest v zápěstí vám rozhodně nezpůsobila vaše vlastní myška.

Pár blízkých lidí se mě ptalo, jestli mi to za to stojí. Ale ano, stojí. Když si vezmu, co se mi všechno za tu dobu podařilo. Raketové rozvinutí manažerských kompetencí, práce na různorodých projektech pro velké klienty, moře zkušeností a kopa zajímavých lidí, za které jsem strašně vděčný. Vždycky budu dělat věci na maximum. V zápalu boje jsem jen trošku pozapomněl na jedny z mých základních hodnot. Minimalismus a rovnováhu.

Výše popsaný režim se dá totiž výborně aplikovat na krátké sprinty, ale běh na dlouhou trať s ním nikdy nevyhrajete. Tak na to myslete a buďte na sebe hodní. Vždycky dělejte to, co vás baví a naplňuje. Nikdy však nezapomínejte na ostatní aspekty života. V opačném případě se budete cítit prázdní a ani s vypětím všech sil nebudete moct přijít na to, proč tomu tak je.

Zatracený pátek třináctého

Posted on February 15, 2015

Měl jsem to tušit. Už ve čtvrtek večer mi přes cestu přeběhla černá kočka. Vlastně hned dvě za sebou (asi kámošky z ulice). Výborná příprava na pátek třináctého!

A co jsem měl na pátek v plánu? Konečně jsem si našel v pracovním harmonogramu dostatek času na to, abych se šel ostříhat. Moje kadeřnice působí v Rosicích, tedy asi 20 minut cesty od Brna. Ve zvolený čas mi však jel pouze jediný autobus. To samo o sobě nezní jako příliš komplikovaný úkol. Člověk si zkrátka najde navazující trolejbus a za hodinku je už o půl kila vlasů lehčí.

“Na zastávce jsem za tři minuty, bez problémů.” přemýšlel jsem nahlas. No jo, ale to by můj trolejbus nesměl jet o dvě minuty dříve. Kdo to kdy v Brně viděl?! V momentě, kdy se pomalu ploužil na zastávku nás od sebe dělila jedna jediná křižovatka. Ale barva na semaforu ne a ne zezelenat. Byl jsem už smířený se sprintem a přešlapoval na místě jako závodní kůň. Tak honem!

Stále červená… Provoz byl minimální a za normálních okolností bych přechod přeběhl, ale na na protějším ostrůvku postávala dvojice přísně se tvářících městských strážníků. Když mi semafor vystavil oficiální povolenku, trolejbus už provokativně pomalým tempem opouštěl zastávku. Městská hromadná doprava versus Lukáš: jedna nula.

Nu což. Chodím přeci tak, abych si v krajních případech mohl dovolit nechat jeden spoj ujet. Po pár minutách pohupování se v zimě nastupuji na další trolejbus.

Šílenost! Jsem přesvědčený, že se naše jízda zapsala do kroniky dopravního podniku jako jedna z nejpomalejších cest trolejbusem v historii Brna. Do dnešního dne nemůžu uvěřit, jak je možné, že nás sem tam předcházeli i chodci.

Jako by nestačilo naše už tak pomalé tempo, semafory mi opět několikrát ukázaly červenou kartu. Náš řidič byl nepochybně džentlmen, protože pouštěl každé auto, které se chtělo zařadit do našeho pruhu (nebo kamkoliv jinam).

Opět stojíme. Jak je to možné?! S nevěřícím výrazem kontroluji vozovku před námi. Místní školka si vyšla na procházku. Zoufale pozoruji deset metrů dlouhý zástup chichotajících se dětí cupitajících po přechodu. Jako by se mi každé jedno z nich vysmálo do obličeje. Kapituluji.

Na Mendlovo náměstí dojíždím na minutu přesně. Než se však řidič rozhodne otevřít dveře, můj autobus se pomalu odjíždí do zastávky Čerstvě ostříhaná hlava. Zmůžu se pouze na neurčitý škleb a s mírnou křečí v obličeji se ironicky pousměji. MHD versus Lukáš: dva nula. Zápas končí, aniž bych v podstatě dostal šanci dotknout se míče.

V ten moment jsem měl dvě možnosti.

Možnost A: Proklít všechny a všechno kolem sebe. Lidi, co nastavují časovače semaforů. Policisty i s jejich mottem “Postávat a bránit” (v přecházení na červenou). Řidiče, co jezdí příliš rychle, nebo naopak příliš pomalu. Učitelky, co si dovolí vzít děti na výlet, když je venku hezky. Hustotu provozu. Politickou situaci. Australské klokany.
Možnost B: Mávnout nad špatným startem dne rukou a soustředit se raději na všechno pozitivní, co může ještě přijít.

To, jaký svět pozorujeme kolem sebe, se přímo odvíjí od toho, jakou našemu mozku a smyslům nastavíme clonu. Záleží na nás, co přesně chceme vidět, slyšet, cítit. Co si chceme myslet. Život máme ve vlastních rukou a právě díky vlastním vědomým rozhodnutím máme nad svým osudem téměř absolutní moc.

Já osobně jsem se rozhodl pro plán B. Vydal jsem se do Campusu (při cestě kolem města se mi nabídl úchvatný pohled na Brno zalité sluncem) a odtamtud jsem zavolal bráchovi, jestli by mě ke kadeřnici nezavezl (byl nadšen!). Mezitím jsem si stihl naplánovat celý den a koupit Karolínce pro radost nějakou dobrotu. Na stříhání jsem dorazil akorát na čas, následně jsem si zašel na vynikající oběd a odjel zpět do Brna. Tam jsem strávil zábavné odpoledne s přítelkyní a vskutku produktivní večer s mojí druhou přítelkyní (čti prací). Kdo ví, jestli by to všechno tak krásně vyšlo, kdybych hned ráno začal nadávat a stěžovat si na vše možné i nemožné.

Až tedy bude další pátek třináctého, myslete na to, že svůj osud máte plně ve vlastních rukou. A že je jen na vás, jak bude vypadat váš den, týden i zbytek života.

PS: Další pátek třináctého je hned příští měsíc, tak se čiňte! :)

Bezpodmínečné přijetí sebe sama

Posted on February 8, 2015

(anglický originál publikoval Leo Babauta na zenhabits.net roku 2015)

Mnozí z nás již slyšeli o myšlence bezpodmínečné lásky k našim partnerům, dětem či rodičům. A možná jsme se o to dokonce pokusili, i kdyby třeba ne úplně dokonale.

Ale snažíme se bezpodmínečně milovat i sebe sama?

Zvažte, jestli někdy děláte cokoliv z následujících činností (já rozhodně ano):

Kritizujete své tělo.
Máte pocit, že se musíte v něčem zlepšit.
Máte pocit viny, když děláte některé věci.
Cítíte se nedisciplinovaní, líní nebo nešťastní.
Necítíte se dostatečně dobří.
Bojíte se, že neuspějete, protože nejste dost dobří.
Máte pocit, že nevypadáte dostatečně dobře.
Cítíte se špatně, protože jste něco pokazili.

Mnohým z nás se do podvědomí vkrádá pocit, že nejsme dost dobří, že že toužíme být lepší, chceme být v lepší formě nebo schopnější v některých věcech. Není to něco, o čem příliš přemýšlíme, ale vždycky se nám to tak nějak přehrává na pozadí.

Co kdybychom zkusili bezpodmínečně přijmout to, kým jsme? Co kdybychom se koukli pozitivníma očima na sebe, své tělo, své myšlenky, své pocity, své jednání a řekli si: “Jsi naprosto v pohodě. Jsi úplně v pořádku.”?

Byla by to pro vás úplně nová zkušenost? Dokázali byste na sobě přijmout každou drobnost, aniž byste měli pocit, že se musíte změnit?

Vím, že si teď mnoho lidí řekne: “Ale co je špatného na tom, že se chci zlepšit? Není špatný pocit ohledně nás samotných motivačním prvkem ke změně?”

Ano, může to být motivátor. Ale pokud se ohledně sebe budete cítit špatně, může to být také překážka: například lidé, kteří sami sebe označují za tlusté, mají mnohem větší sklony ke špatnému stravování a nulovému pohybu, protože mají pocit, že jsou zkrátka tlustí. Mnohem raději se budou cítit špatně a uspokojí se jídlem, alkoholem, cigaretami, sledováním televize či internetovou závislostí.

Co kdybyste namísto toho milovali sami sebe včetně bez ohledu na tlusté tělo a tak dále? Co kdybyste milovali sebe, svoji lenost a to všechno? Co kdybyste milovali sebe, všechnu svoji neschopnost a ošklivost, stejně jako své zářné stránky a svoji laskavost?

Osoba, která milujeme sebe sama… je mnohem náchylnější dělat láskyplné činnosti. Může provozovat uvědomělou jógu, vyjít si na vycházku s přítelem po práci, dát si úžasně zdravé jídlo, meditovat, užívat si doušky zeleného čaje… to jsou skutečně milující činnosti.

Akceptace není stagnace — změníte se bez ohledu na cokoliv. Nemůžete se vyhnout změně. Otázka ovšem zní, jestli změna vychází z místa vřelého přijetí a lásky, nebo z vlastního odporu a nepřijetí sebe sama. Já hlasuji pro bezpodmínečnou lásku.

Úžasně krátký návod, jak číst více knih

Posted on January 24, 2015

(anglický originál publikoval Leo Babauta na zenhabits.net roku 2015)

Musím uznat, že online čtení u mě v posledních letech hodně vytlačuje četbu knih. Je těžké odolat nástrahám atraktivních titulků a fascinujících online článků.

Díky pár drobným návykům se mi to však podařilo změnit a už opět čtu více knížek. Právě louskám Dona Quijota (úžasná kniha!), nedávno jsem dokončil knihy Vojna a mír, Paní Bovaryová, Musashi a The Goldfinch. Doporučuji je všechny.

Pojďme se ve zkratce podívat, co mi pomohlo více číst:

Vytvořte si spouštěče pro čtení. Spojte své nové čtecí návyky s různými spouštěči během dne. Pro mě to byly následující: 1) čtení je první věc, kterou udělám po ranním protažení a meditaci, 2) čtu, když snídám, obědvám a večeřím a 3) čtu, když ulehám do postele. To je celkem pět spouštěčů denně. Pokud počítám zhruba čtyři stránky během jednoho bloku, je to 20 stránek za den. S touto rychlostí přečtu Dona Quijota za 45 dní. Další nápady na spouštěče: cesta vlakem nebo autobusem, čas strávený na toaletě, přestávky v práci, pokaždé, když máte nutkání zkontrolovat svůj e-mail.
Užívejte si četbu. Nevnímejte čtení jako obtíž, přes kterou se musíte rychle prokousat, abyste se dostali k důležitějším věcem. Pokud to tak budete dělat, přestanete číst. Namísto toho pohlížejte na čtení jako na odměnu, jako na lázeňský odpočinek v ruchu vašeho běžného dne. Ponořte se do světa knih, nechte nové poznatky, aby vás formovaly, dávaly vám novou perspektivu a možnost pozorovat věci jinýma očima.
Čtěte pouze knihy, které vás baví. Toto by měl být logický důsledek předchozího bodu, ale zkuste si vybírat knihy, které považujete za vynikající. Pokud vás kniha nudí i po pár dnech (i když jste jí dali šanci), zahoďte ji. Není žádná ctnost mořit se s knížkou, která se vám nesedí. Pouze by vás odradila od čtení.
Vždycky si s sebou noste knihu. Kamkoliv jdete, vezměte si svoji knížku. Nedávno jsem hodně četl, když jsem čekal po boku mého táty v nemocnici, taky si ale najdu čas ve vlaku, v čekárně nebo ve frontě. To jsou skvělé příležitosti pro čtení. Momentálně čtu papírové knížky, protože mi to přijde jako dobrý způsob, jak číst dlouhé knihy, ale Kindle nebo jiné zařízení poslouží stejně tak dobře (zvlášť proto, že v sobě mají zabudované slovníky).
Používejte skříňky. Mělo by to být jasné samo o sobě, ale stejně to zmíním: schovávejte si svá zařízení, když čtete. Jejich neustálá upozornění vás budou pouze rozptylovat. Pokud to potřebujete, klidně si svůj telefon nebo notebook schovejte do jiné místnosti do nějaké skříňky, kterou již nějakou dobu plánujete poklidit.

Užijte si vaše knížky, přátelé. Na mém seznamu četby je pro tento rok: Odysseus, Infinite Jest, Božská komedie a Hledání ztraceného času.

Tajemství, jak být šíleně kreativní

Posted on October 25, 2014

(anglický originál publikoval Jonathan Mead na zenhabits.net roku 2009)

Chcete znát tajemství, jak popustit uzdu vaší kreativitě?

Povím vám to, ale je to jinak, než si myslíte …

Jako umělec se snahou proniknout jsem strávil mnoho času přemýšlením, jak být více kreativní. Prozkoumal jsem tradiční cesty ke kreativitě: malování, kreslení, hraní na hudební nástroj, tvůrčí psaní, poezii atd. Spojil jsem se s tvořivými lidmi; umělci a lidmi žijícími na okraji společnosti (mimo hlavní proud).

Ačkoliv to podnítilo mého kreativního ducha, zůstalo jen u toho. Zabýval jsem se korunou stromu namísto toho, abych šel přímo k jeho kořenům.

Abyste mohli naplno čerpat ze své tvůrčí podstaty, stačí si uvědomit pouze jednu jedinou věc…

Vy už jste umělec.

Nemusíte tvořit velkolepé sochy nebo dech beroucí básně. Neustále tvoříte už jen tím, že jste naživu. Každé rozhodnutí, které učiníte, pokaždé když se pohnete, dýcháte nebo mluvíte, tak tvoříte. Ve skutečnosti byste nemohli přestat tvořit ani kdybyste chtěli. Je to zkrátka nemožné.

Jen se nad tím zamyslete: jste hlavní postavou ve vašem životním příběhu. Každý den rozvíjíte a upravujete děj vašeho mistrovského představení. Vzájemně komunikujete s vedlejšími postavami, které dokreslují vaši roli v příběhu. Jsou jimi vaši přátelé, partner, rodina a spolupracovníci. Představují podpůrné herce a herečky ve vaší divadelní hře a napomáhají modelovat váš životní příběh.

Kdykoliv můžete změnit směr vašeho vyprávění tím, že učiníte nové volby a vydáte se novými cestami. Můžete se zbavit vedlejších postav nebo přibrat nové, pokud se nehodí do příběhu, který chcete utvářet (snad s výjimkou členů rodiny).

Stále režírujete hru zvanou váš život; a to z vás dělá vynikajícího umělce. Pokud tedy nepřetržitě utváříte svůj život, nebylo by lepší na sebe pohlížet raději jako na umělce, než jen na pasivně žijící bytost?

Vím, na co právě myslíte. Že vám to moc nepomůže, pokud právě krájíte celer nebo myjete kočku … ale pomůže. Změní to úplně všechno.

Když už teď tvoříte jako umělec, jste mnohem více vtaženi do života. Začnete žít více vědomě. Myjete kočku s láskou, protože hluboko uvnitř víte, že ji milujete, i když zrovna nevoní. Krájíte celer s radostí, protože jste udělali rozhodnutí vpravit do sebe něco zdravého.

Ale už dost úvodních řečí; zde je několik praktických způsobů, jak probudit svého vnitřního umělce:

Práce. Činíte volby, které následují vaše nejhlubší touhy? Ubíráte se směrem vašich snů? Velkou část našeho života strávíme prací, je proto smysluplné být uvědomělí ohledně kariéry, kterou budujeme. Najděte si povolání, kde vám budou platit za to, že jste sami sebou. Možná si budete muset takové vytvořit, pokud ještě neexistuje.

Peníze. Blíže prozkoumejte, kam putují vaše peníze. Utrácíte je nevědomky? Vysedáváte v kavárnách a sledujete moderní trendy a už vám nezbývá na hodiny jógy, do kterých jste se chtěli přihlásit? Přehodnoťte způsob jakým utrácíte tak, abyste mohli žít život dle svých představ.

Cíle. Jsou vaše cíle řízeny egem, nebo srdcem? Směřují k životu, jaký byste chtěli utvářet? Zjistěte, co můžete zjednodušit a odstraňte zmatek, abyste vytvořili prostor pro vaši skutečnou snahu.

Vztahy. Napomáhají vaše vztahy vašim touhám, nebo vás naopak brzdí? Nebo se možná brzdíte VY sami. Buďte k sobě upřímní a proveďte změny, které vám směle pomohou na vaší cestě (nikoliv obráceně).

Informace. Necháváte se krmit informacemi? Kdo diktuje, co si máte myslet, vy nebo media? Vědomě se rozhodněte o tom, jaké informace chcete přijímat a zbavte se všeho, co vám neslouží.

Rutina. Většinu dní považujeme za obvyklé. Náhodné úterý strávené sledováním televize je asi všednější než den, kdy vás váš partner požádá o ruku. Pokud je většina našich dní obyčejných, má smysl z nich vytěžit co nejvíce. Namísto toho, abyste se soustředili, kolik toho můžete dosáhnout, soustřeďte se na to, jak můžete maximálně milovat to, co děláte. Buďte zcela přítomní. Budete-li to dělat, zjistíte, že si přirozeně dokážete vychutnat tyto zdánlivě nudné úkoly mnohem více (například umývání nádobí). Je úžasné, jak přijetí věcí a žití v přítomnosti všechno změní.

Koneckonců, život je sbírkou příběhů. Ale vy jste jediní, kdo dokáže vytvořit příběh svých snů. Je to přeci váš příběh.

Takže co chcete stvořit? Temné drama nebo pohádku? Může to být odvážné dobrodružství nebo komedie. Dokud přijmete, že jste umělec, záleží to jen na vás. Štětec je váš, sami si zvolte, které barvy se vám nejvíce líbí.

Otázka zní: Co vytvoříte?