(anglický originál publikoval Christopher Richards na zenhabits.net roku 2007)
Jsem vinen z toho, že se někdy snažím do každého momentu nacpat nějakou činnost. Pracuji na zpomalení. Mám to rozdělané. Ale není to tak snadné. Problémem je nenasytnost po čase. Odpovím ještě na jeden e-mail, než vyrazím. Mám ještě čas dokončit jeden odstavec předtím než …
Zní vám to povědomě?
Slogan Microsoftu zní “Dělejte více rychleji.” Nejsem si jistý, jestli chci. Chci dělat méně. “Dělejte více rychleji” je sdělení dobré leda tak pro stroj. Nechtěli byste si koupit nový počítač, pokud je pomalejší než ten, který momentálně máte. Ale to sdělení nemluví na mě. Já jsem člověk.
Nezdá se, že žijeme v kultuře založené na rychlosti? V obchodních záležitostech se předpokládá, že máme smysl pro neodkladnost ohledně všeho. Ale neustálá neodkladnost je šílenství. Je to neurotické. Akce a rychlost se zakořenily do našeho způsobu života a my v Americe je bereme jako pozitivní věci. Některé kultury však tráví mnohem více času rozvažováním, než-li konáním.
Pokud o vás někdo řekne, že vám to rychle pálí, budete na sebe pyšní? Chtěli byste si myslet, že naráží na vaši inteligenci? Nemějte obavy; prokázali jste svoji inteligenci tím, že jste se dočetli až sem.
Přijali jsme předpoklad, že musíme přijít se správnou odpovědí rychle. Tohle je přesně to, co byste očekávali od počítače. Ale pokud by někdo řekl, že vám to pomalu pálí, cítili byste se dotčeni?
My lidé (předpokládám, že jste jeden z nás) jsme mnohem více komplexní. Pokud se zastavíme na první správné odpovědi, limitujeme sami sebe. Zpomalení a pozorování věcí z různých úhlů pohledu je základním stavebním kamenem kreativity a inovací.
Všímání si věcí není něco, co se učíme ve škole. No, to není tak úplně pravda. Chodil jsem na uměleckou školu a naučil jsem se malovat a kreslit. To mi pomohlo nahlédnout za hranice pojmenování nebo kategorizování objektů. Naučil jsem se vnímat jiným způsobem. V pozorování je skrytá radost. Neustálá aktivita je způsob, jak se vypořádat s nudou, tudíž zpomalení není pro každého. Pokud jste závislí na aktivitě, zpomalení pro vás může mít nepředvídatelné vedlejší příznaky. Proto pokud vyzkoušíte následující experiment, je to na vaše vlastní riziko:
- Zpomalte jen na jednu minutu. Pokud se právě procházíte, zpomalte tempo. Pokud stojíte v řadě v obchodě, prohlédněte si lidi, kteří stojí kolem vás. Buďte přítomní. Uvědomte si, co se děje ve vašem těle. Je vaše čelist stisknutá nebo uvolněná? Jak se cítí váš krk? Pokud mluvíte, uberte na rychlosti. Všimli jste si něčeho odlišného?
Jakmile si jednou osvojíte návyk pozorování, sledování osoby se kterou mluvíte, sledování řeči těla ostatních, začnete vidět mnohem více. Ale abyste tohle mohli provádět, paradoxně, musíte se méně zaměřit na sebe.
Už jste někdy byli v konverzaci a ne tak úplně poslouchali? Já ano. Dnes a denně vidíte, jak jedna osoba netrpělivě čeká, než ta druhá domluví, aby mohla říct, co má na srdci. Prakticky poskakuje z jedné nohy na druhou. Tohle není reálná konverzace. Nebo je? Tohle je klasický monolog. Skutečné poslouchání je velká zábava, jen musíte zpomalit a dovolit, aby se to stalo.
Před pár lety jsem byl na semináři veřejného mluvení a slyšel jsem úžasnou otázku od mladé ženy. Ptala se, proč ji na schůzkách nikdo neposlouchal. Rada pro ni zněla následovně: nejprve si měla rozmyslet, co chce říct a jak by to chtěla povědět. Poté měla položit otázku, jak nejsnadněji uměla a být zticha. Zkuste to. Funguje to.
Pokud vyžijete tuto techniku, budete považováni za člověka, který má čím přispět do diskuse a ostatní vás budou poslouchat. Může to chvíli trvat.
Pouze zpomalením poznáme sami sebe (což může být pro některé důvod, aby zrychlili). Každý z nás je unikátní. Jsme svým vlastním vesmírem, který má být objeven. Každý z nás je jedinečný.
Carl Jung řekl, že psychologické vyhraňování probíhá ve středním věku. Zajímalo by mě, jestli je zpomalení pro mladé lidi neatraktivní? Nicméně, když já byl mladý, měl jsem se možná vždycky snažit být pomalý.