• O mně
  • Kontakt
the other side

Osobní rozvoj

5 tipů pro spokojenější život

Posted on May 14, 2017

Nedávno se mě jeden mně velmi blízký člověk zeptal, čím to je, že jsem tak spokojený s vlastním (pracovním i nepracovním) životem. Chtěl jsem neprodleně odpovědět, ale v ten moment mi došlo, že se ono “kouzlo” nedá shrnout do jedné věty. Tak dlouho jsem nad tím přemýšlel, až vznikl tenhle článek.

Nuže: co bych tedy za sebe doporučil lidem, kteří chtějí prožívat naplněný a spokojený život?

Buďte vděční

Člověka dokáže často vytočit celá řada drobných podnětů. Znáte to sami. Hned z rána si v obchodě vyberete pokladnu, která je v Guinessově knize rekordů vedena jako nejpomalejší na světě. Na důležitém obchodním obědě si pokecáte svoji novou – a sakra drahou – košili omáčkou. No a večer vám, po náročném dni v práci, partner padne (do postele) jako tehdejší akcie Nokie. A to jste ani nechtěli sex, jen si popovídat…

Jasně, takový den člověka fakt nase*e. Někdy ale stačí mírně pozměnit úhel pohledu. Když se nad tím zamyslíte, tak první odstavec v podstatě říká, že máte dostatek peněz na to, abyste si koupili jídlo. Očividně děláte celkem zajímavou práci a můžete si dovolit vyfiknout se na schůzku. Fajn, váš partner to krapet nedal, o tom žádná. Alespoň však nějakého máte. A k tomu navíc i postel… No a pravděpodobně i střechu nad hlavou.

Sečteno a podtrženo: už teď máte to, o čem spousta lidí může jen snít. Tak si toho važte a buďte za to vděční každou jednu sekundu vašeho života. Vím, že to není vždy snadné, ale vděčnost je něco, co se dá trénovat a naučit.

Dělejte smysluplné věci

Průměrný člověk stráví ve svém životě 26 let spaním. Práci věnuje něco přes 10 let a to nepočítám čas strávený dojížděním a přemýšlením nad pracovními povinnostmi. Dohromady si tak každý z nás ukrojí významnou část života.

Dobu spánku příliš neovlivníte. Volba práce je však na vás. Pokud vás vaše zaměstnání nenaplňuje, dodejte si odvahu a změňte pozici. Dělejte to, co vás skutečně baví. Nebojte se. Experimentujte, poznávejte. Určete si své poslání, kvůli kterému budete vždy s radostí vstávat každé ráno z postele.

Nemusí se jednat o nic honosného a královsky placeného. To je druhotné. Vždyť i prodávání vlastnoručně vyrobených sendvičů na rohu ulice lidem, co po ránu hladovějí a spěchají do práce, má důležitý přínos pro svět. Stačí je přichystat s láskou, upřímně se usmát na zákazníky a pocit štěstí se ihned šíří řetězovou reakcí.

(Po)znejte svoji cenu

Málokdo z mého okolí ví, že jsem se na gymplu zúčastnil tehdy známé soutěže Bludiště. Ti, co si ji pamatují, tak ví, že tam byla disciplína, kde bylo třeba pečlivě našlapovat na závěsné kladiny a nespadnout. Přestože jsem byl pravděpodobně nejobratnější člen týmu, přenechal jsem účast na této disciplíně mému kamarádovi. Byl o rok starší, navíc poloprofesionální hokejista.

Tehdy jsem ještě nebyl dostatečně sebevědomý. V disciplíně jsme nakonec naprosto pohořeli. A bylo to moje rozhodnutí, které nás – mimo jiné – pravděpodobně stálo celkové vítězství.

Ve zkratce: nikdy se nepodceňujte, nikdy si nenechejte od ostatních diktovat, co je pro vás dobré, nikdy se nebojte říci ne, nikdy se nezdráhejte vystoupit s odlišným názorem.

Možná se párkrát spálíte. No a co? Stále je to lepší než myšlenky na to, že jste neudělali něco jen proto, že jste v dané chvíli neměli dostatek odvahy a potřebnou sebedůvěru.

Obklopte se správnými lidmi

Všimněte si, že neradím, abyste se obklopili těmi nejchytřejšími, nejkrásnějšími nebo nedej bože nejbohatšími lidmi.

Stýkejte se s lidmi, kteří vám mají co nabídnout. S lidmi, kteří jsou na stejné vlně, ať už je jakákoliv. S lidmi, o kterých víte, že vás v nouzi podrží, stejně jako byste podrželi vy je.

A přesně naopak se distancujte od lidí, kteří ve vás vzbuzují negativní pocity a stavy. Povyšují se, vyvolávají ve vás úzkost, objeví se jen v okamžiku, kdy oni sami něco potřebují. Jsou jako závaží na vašem hrudníku, kvůli kterému se vám těžko dýchá. Ačkoliv to může znít nehezky, zbavte se takových kontaktů.

Radujte se z maličkostí

Hodně lidí se podivuje nad tím, že cestou do práce a z práce neposlouchám hudbu do sluchátek. Má to svůj důvod. Nechci přijít o všechny ty drobné maličkosti, které nám život nabízí.

Nevím, možná jsem infantilní. Ale hrozně mě fascinuje, když při dešti můžu pozorovat, jak se jednotlivé kapky tříští o parapet okna. Jak rozkošné je hladit kožíšek domácího mazlíčka. Jak naplňující je udělat pro někoho hezký skutek a nic od onoho člověka neočekávat na oplátku.

I na těch nejmenších detailech záleží… Koneckonců tohle jsou právě ty nejdrobnější útržky našich životů, které nakonec dají dohromady celek. A přesně proto se je nevyplatí zapomínat.

A jak to máte vy? Užíváte si každého okamžiku?

Posted in: Inspirace a motivace, Osobní rozvoj, Život 2.0 | Tagged: inspirace, motivace, přítomný okamžik, vděčnost, život 2.0

Byla jednou jedna láska

Posted on September 10, 2016

Caroline <3

Když jsem se na podzim roku 2012 rozešel po několikaletém vztahu se svojí tehdejší přítelkyní, slíbil jsem si, že budu nějakou dobu sám. Chtěl jsem si ujasnit, co budu dále dělat a užít si trošku té volnosti. To jsem ale ještě netušil, jak krátkou dobu bude moje „svoboda“ trvat. A že již brzy potkám anděla, který zcela změní můj život.

Ona šla čerstvě do prváku na stejnou vysokou, já byl ve druháku a hodně aktivně se účastnil reprezentace školy (významná to funkce). Znal jsem ji jen z krátkého e-mailového kontaktu, když jsem pro ni v rámci mé tehdejší práci hledal ubytování. Věděl jsem o ní v podstatě jen to, že hraje League of Legends, hru, kterou jsem v té době miloval (každý gamer sní o tom, že potká holku, co hraje taky). Jednou jsme se dokonce potkali i ve škole a diskutovali o oné hře. To jsem ještě nevěděl, že si o mně myslí, že jsem idiot :D

V prosinci pořádala naše škola již tradiční vánoční večírek. A stala se velmi zvláštní věc. Noc před večírkem se jí zdál sen o tom, jak se spolu líbáme, což samozřejmě bylo, vzhledem k mojí aroganci a idiocii, zcela nemyslitelné. Rozhodla se proto, že následující večer přijde do klubu, aby se utvrdila ve svém názoru a mohla zase klidně spát.

Jen aby bylo jasno. Nesnáším večírky. A ještě více nesnáším kluby. Na celou akci jsem proto dorazil asi před jedenáctou, lehce otrávený, jelikož mě kámoši donutili tam jít. Ona měla pocit, že už asi nepřijdu a odcházela ven. Co čert nechtěl, potkali jsme se zrovna na schodech, které byly tak úzké, že jsme museli projít velmi těsně naproti sobě. A tak začal můj vůbec nejlepší večírek v životě.

Jelikož si potřebovala ověřit, že jsem namyšlený debil a není o co stát, s pomocí své kamarádky mě relativně násilným způsobem zapojila do nedobrovolné konverzace. Moc jsem to nechápal, ale člověk jen tak nepošle nádhernou holku do háje (teda asi, ne?! :D ) Než jsem se nadál, seděli jsme spolu na baru a celou noc si povídali (pod výhružkou jejích kamarádů, že mi rozbijí obličej, pakliže se k ní nebudu chovat hezky). Byla úžasná! Později jsem ji doprovodil na rozjezd, políbil na čelo a poslal domů.

Bylo to zvláštní. Nemohl jsem ji dostat z hlavy. „Co se sakra děje?! Takhle přeci normálně nefunguji, je to všechno nějaké moc rychlé a intenzivní.“, říkal jsem si. Začali jsme si psát (go ICQ!) tempem vyšších stovek zpráv za den. Mnohdy až do ranních hodin. Máma ze mě byla na prášky. Ale já nemohl – a hlavně nechtěl – přestat. Chtěl jsem se o ní dozvědět všechno!

Dojíždět za ní autobusem na byt do Brna (čti 30 km jedeš s přestupy skoro hodinu!) bylo vyčerpávající, ale já prostě musel. Nemohl jsem se dočkat, kdy ji zase uvidím. Přespával jsem u ní a ráno jsme společně jezdívali do školy. A pak se to jednou stalo…

Po krásně stráveném večeru jsme si popřáli dobrou noc a každý jsme si šli lehnout do jiného pokoje. Ani jeden jsme ale nemohli usnout. Pár minut jsem se nejistě převaloval, až mi to nedalo. Přišel jsem za ní, sedl si na postel, naklonil se k ní a zašeptal: „Já tě asi miluji.“ Ona: „Já tebe asi taky.“

Od 14. ledna 2013 to bylo oficiální. A pro mě začal ráj na zemi.

Ještě nikdy jsem neměl po boku někoho, kdo by mě tak obdivoval, podporoval a miloval. Ačkoliv měla (a stále má :D) spoustu drobných chybiček, pro mě byla jedním slovem perfektní. Prostě nedokonale dokonalá! Nebudu popisovat celý náš vztah, protože to ani nejde popsat slovy. Netroufám si tvrdit, jestli ještě někdy zažiju něco tak intenzivního.

Zmíním snad jen, že i po roce našeho vztahu jsme spolu byli natolik šťastní, že mi řekla, že stačí prstýnek a bez rozmyslu řekne ano. Mně to tehdy přišlo dosti rychlé, chtěl jsem, abychom si prvně prošli nějakou krizí (za celou dobu našeho vztahu jsme se ani jednou nehádali), ať víme, jak ji zvládneme. Navíc jsem myslel na budoucnost a chtěl jsem nás finančně zabezpečit.

A to byl možná kámen úrazu. V listopadu 2014, po dokončení vysoké školy, jsem vzal velice zajímavou pracovní nabídku. Vzhledem k tomu, že je pro mě v zaměstnání primární hlavně smysluplnost a moje nová pozice tenhle požadavek splňovala, byl jsem v sedmém nebi (tak se mimochodem jmenoval i klub, kde jsme se poznali). Přestože práce byla velice časově náročná, zajímala mě a já byl spokojený. Navíc s podporou mé úžasné přítelkyně jsem se cítil doslova jako nadčlověk.

Díky své šikovnosti a tvrdé práci jsem se velice rychle vypracoval a začala se o mě zajímat řada velkých společností. V srpnu roku 2015 jsem přibral druhou práci v nejrychleji rostoucím startupu v České republice.

Shrnuto a podtrženo: potkal jsem desítky zajímavých lidí, naučil se spoustu nových věcí a finance přestaly být problém. Pracoval jsem na obrovských kampaních pro prestižní klienty. Troufnu si tvrdit, že jsem za necelý rok dokázal spustit větší a kvalitnější projekty, než stihne většina lidí za svoji celou kariéru.

Plné pracovní nasazení má však i svoje stinné stránky. Povzbuzen řadou kariérních úspěchů a vidinou překrásné společné budoucnosti, jsem vstával i usínal s otevřeným notebookem. Věřil jsem, že díky tomu naplním všechny naše sny. Přes všechnu tu práci a povinnosti, jsem však zapomněl na to, co je opravdu důležité – na přítomný okamžik. Na to, že lásku si máme vychutnávat tady a teď.

Postupem času mi začalo docházet, že něco není v pořádku. Obětoval jsem svojí práci až příliš mnoho času a úsilí a dostatečně nevěnoval pozornost dívce, kterou jsem tak hrozně miloval. Namísto toho, abychom spolu seděli v restauraci, v kině nebo na hvězdárně, já seděl s kolegy na pivě a diskutoval o nejnovějších marketingových kampaních.

Cituji část dopisu, který jsem jí přiložil k dárkům k Vánocům 2015: „Dobře vím, jak pro tebe byl tento rok náročný. Drtivou většinu své energie jsem investoval do práce a upozadil to, na čem skutečně záleží. Chápu, proč říkáš, že ti mě práce vzala. Také si uvědomuji, že jsi čekala, že ti to náležitě vynahradím. Čekala jsi výrazné gesto. Gesto, které nepřišlo.”

Rozhodl jsem se, že od dalšího roku budu věci měnit a zvolňovat tempo. Postupně jsem začal vystupovat z projektů a snižovat své pracovní povinnosti. Díky tomu konečně začal opadávat stres a tlak, který na mě práce vyvíjela (fakt se nechcete budit uprostřed noci zpocení s myšlenkami na to, co je ještě potřeba udělat a namyslet).

Některé škody už ale nedokážete napravit. Čas bohužel nejde vrátit zpět. Koncem února jsme se – oba se slzami v očích – rozešli. V okamžiku, kdy se z mého úhlu pohledu začalo blýskat na lepší časy, byl najednou konec.

Nikdy jsem nezažil větší smutek a prázdnotu v srdci. Byl jsem naprosto zlomený.

Najednou mi bylo všechno jasné. Člověk může mít milovaného partnera, nemít práci a peníze, a přesto být šťastný. Ale nemůže mít vysněnou práci bez milovaného partnera a být i tak šťastný.

Kvůli vlastním chybám jsem ztratil ženu, která mě bezmezně milovala, kterou jsem si chtěl vzít a založit s ní rodinu. Dostal jsem tu nejtvrdší životní lekci. V momentě, kdy už nebylo cesty zpět.

Existuje asi jediná věc, které se v životě opravdu bojím. Bezmoc. To, že nemůžu věci ovlivnit a něco udělat pro jejich změnu. Bezmoc, smutek a prázdnota však byly nakonec jediné věci, co mi po tom všem zůstaly.

Po našem rozchodu pro mě všechno ztratilo smysl. Nic mi nečinilo radost, nic mě nezajímalo. Vždycky jsem všechno dělal pro nás dva a bez ní už to nemělo cenu. Jediné, co jsem měl, byla práce, ale i do ní jsem chodil spíše ze setrvačnosti. Jak kdybych ani nebyl.

Dokonce i pohybovat se po světě bylo najednou obtížné. Ať jsem byl kdekoliv, viděl cokoliv, vždycky jsem si představoval ji. Každý detail u mě spouštěl myšlenky na ni. Pořád jsem si dokola přehrával všechny ty krásné věci, co jsme spolu prožili a trpěl při myšlence na to, kolik jsme toho spolu ještě prožít nestihli. Žádost o ruku, letní dovolenou v Californii, stěhování do našeho vlastního bytu, svatbu, narození dítěte, společné stáří.

Postupně jsem přestal jíst a skoro i pít. Všechen čas jsem vyplňoval prací, žaludek alkoholem. Skoro jsem nespal, pravidelně jsem se v noci budil zalitý potem. To se samozřejmě po pár měsících projevilo na mém těle. Nulová imunita, slabost, třes rukou, návaly horka.

Několikrát jsem se ráno probudil a kvůli vyčerpání jsem se nemohl ani pohnout. Několikrát mi bylo tak hrozně zle, že jsem přemýšlel, jestli bych neměl raději okamžitě jet do nemocnice.

Přestože jsem věděl, že alkohol je hloupé a krátkodobé řešení, někdy to bylo lepší, než myšlenka na to, že jsem vlastní vinou ztratil ženu, bez které si neumím představit život. Svým způsobem jsem se trestal za to, že jsem náš vztah nedokázal zachránit a i přes všechny nové pracovní úspěchy (dal jsem výpověď v obou perspektivních zaměstnáních a přesunul se jinam), kterých jsem pravidelně dosahoval v pracovním životě, jsem se cítil hrozně bezcenně.

Situace začínala být opravdu kritická.

Jeden den jsem seděl – překvapivě – těsně před půlnocí nad prací v hospodě s pivem v ruce a přemýšlel, co by asi mému aktuálnímu stavu řekla ona. V tom okamžiku začala hrát zajímavá písnička. Nikdy předtím jsem ji neslyšel, každopádně její ústřední sdělení zní „Please don’t drink so much, I worry that you will die.“ (Prosím, nepij tolik, mám strach, že umřeš).

Položil jsem pivo a vytřeštil oči. Vždyť to bylo přesně to, co mi vždycky říkala a co by mi řekla i teď. Poprosila by mě, ať tolik nepiju. Ten večer jsem svoje pivo nedopil.

Později jsem nad tím hodně přemýšlel a uvědomil si řadu věcí. Jasně, už asi nikdy nebudeme spolu, ale i kdyby taková šance náhodou nastala. Chtěla by vůbec být s takovým člověkem, jakým teď právě jsem? Když jsme se poznali, byl jsem přeci úplně jiný. Proč by měla chtít někoho, kdo každý druhý večer chodí pracovat do hospody, nezajímá se o věci kolem sebe a není schopný normální životosprávy?

Protože i kdybych měl možnost ji teď hned požádat o ruku, tak bych jí sám musel doporučit, ať to nedělá. Jasně, mohl bych tvrdit, že se změním, když bude s žádostí souhlasit. Ale není lepší se nejprve změnit na důkaz toho, že mi opravdu záleží na tom, co říká a jak se cítí?

Vždyť já bych pro ni byl ochotný položit svůj vlastní život! Co je proti tomu sada „jednoduchých“ pravidel?

Poslední dva měsíce pracuji v organizaci, která mění lidem život skrze restrukturalizaci vzdělávacího systému a dává jim šanci naplno rozvíjet svůj talent, ať už je jakýkoliv. Už měsíc nepiju, snažím se pravidelně cvičit. Pomalu začínám znovu jíst a existovat. Nikdy jsem v životě nezažil hlubší a horší pocit než po tom, co jsem ji ztratil. Snad už se ale blýská na lepší časy.

Můj největší „úspěch“ byl však duševního rázu. Musel jsem pokorně pokleknout před mým největším životním strachem – bezmocí. Bylo potřeba přiznat si, že ať udělám cokoliv, už nikdy nemusíme být spolu. Protože já nejsem ten, kdo nad tím rozhodnutím má kontrolu a může jej nějak změnit. Strašně to bolelo, ale dokázal jsem to.

Doposud nemůžu uvěřit, jak moc mi toho dala. Naučila mě bezpodmínečné lásce, empatii k lidem a víře v sebe sama, ať se děje cokoliv. Nikdy nezapomenu na tři nejkrásnější roky mého života. Ať už se cesty našich životů spojí, či nikoliv, do smrti jí budu za tohle všechno nesmírně vděčný.

Závěrem vás chci jenom vyzvat, abyste nikdy nestavěli své partnery na vedlejší kolej kvůli nepříliš podstatným věcem jako je zaměstnání. Nová práce se hledá poměrně snadno. Partner na celý život už mnohem hůř.

Posted in: Osobní rozvoj, Život 2.0 | Tagged: láska, prázdnota, přítomný okamžik, změna

255 dní ticha

Posted on October 28, 2015

255-dni-ticha

Už 255 dní zeje můj blog prázdnotou. To je v přepočtu 6 120 hodin, 367 200 minut nebo 22 032 000 sekund. Tedy bezmála 70 % tohoto roku.

Samotného mě překvapuje, jak je to vůbec možné. Vždyť je to jako včera, kdy jsem psal jeho poslední řádky. A to jsem se ani nijak zvlášť nevěnoval sobě, přítelkyni či rodině. Neoddal jsem se studiu vysoké školy (spíše naopak). Nepoflakoval jsem se na prosluněné pláži s vychlazeným Cuba Libre v ruce. Koneckonců jsem ani neměl dovolenou.

Takže kde jsem to vlastně u všech čertů celou tu dobu byl? V práci. Tahle odpověď vyvolá okamžitou reakci: To jako pořád? A když se nad ní hlouběji zamyslím… tak vlastně ano — pořád.

Možná někteří znáte ten pocit, kdy brzo ráno vstanete z postele, dáte sprchu, jedete rovnou do práce, snažíte se ze sebe dostat to nejlepší a než se nadějete, je večer a vy se za západu slunce vracíte domů zcela vyčerpaní a myslíte jen a jen na měkkost své postele. Tím to ale nekončí. Následuje 30 minutový proces usínání, během kterého analyzujete svůj den, přemýšlíte, co příště udělat lépe a pomalu si v hlavě přehráváte scénář dne následujícího.

Je naprosto úžasné dělat práci, která vás baví. Jen si musíte dávat sakra majzla, aby vás úplně nepohltila, a nestala se naopak vaším vlastním omezením. To se potom sem tam zapomenete najíst, občas nenápadně odšoupnete přítelkyni na vedlejší kolej a budete se s kamennou tváří přesvědčovat, že tu pekelnou bolest v zápěstí vám rozhodně nezpůsobila vaše vlastní myška.

Pár blízkých lidí se mě ptalo, jestli mi to za to stojí. Ale ano, stojí. Když si vezmu, co se mi všechno za tu dobu podařilo. Raketové rozvinutí manažerských kompetencí, práce na různorodých projektech pro velké klienty, moře zkušeností a kopa zajímavých lidí, za které jsem strašně vděčný. Vždycky budu dělat věci na maximum. V zápalu boje jsem jen trošku pozapomněl na jedny z mých základních hodnot. Minimalismus a rovnováhu.

Výše popsaný režim se dá totiž výborně aplikovat na krátké sprinty, ale běh na dlouhou trať s ním nikdy nevyhrajete. Tak na to myslete a buďte na sebe hodní. Vždycky dělejte to, co vás baví a naplňuje. Nikdy však nezapomínejte na ostatní aspekty života. V opačném případě se budete cítit prázdní a ani s vypětím všech sil nebudete moct přijít na to, proč tomu tak je.

Posted in: Inspirace a motivace, Osobní rozvoj | Tagged: motivace, osobní rozvoj, práce

Zatracený pátek třináctého

Posted on February 15, 2015

zatraceny-patek-trinacteho

Měl jsem to tušit. Už ve čtvrtek večer mi přes cestu přeběhla černá kočka. Vlastně hned dvě za sebou (asi kámošky z ulice). Výborná příprava na pátek třináctého!

A co jsem měl na pátek v plánu? Konečně jsem si našel v pracovním harmonogramu dostatek času na to, abych se šel ostříhat. Moje kadeřnice působí v Rosicích, tedy asi 20 minut cesty od Brna. Ve zvolený čas mi však jel pouze jediný autobus. To samo o sobě nezní jako příliš komplikovaný úkol. Člověk si zkrátka najde navazující trolejbus a za hodinku je už o půl kila vlasů lehčí.

“Na zastávce jsem za tři minuty, bez problémů.” přemýšlel jsem nahlas. No jo, ale to by můj trolejbus nesměl jet o dvě minuty dříve. Kdo to kdy v Brně viděl?! V momentě, kdy se pomalu ploužil na zastávku nás od sebe dělila jedna jediná křižovatka. Ale barva na semaforu ne a ne zezelenat. Byl jsem už smířený se sprintem a přešlapoval na místě jako závodní kůň. Tak honem!

Stále červená… Provoz byl minimální a za normálních okolností bych přechod přeběhl, ale na na protějším ostrůvku postávala dvojice přísně se tvářících městských strážníků. Když mi semafor vystavil oficiální povolenku, trolejbus už provokativně pomalým tempem opouštěl zastávku. Městská hromadná doprava versus Lukáš: jedna nula.

Nu což. Chodím přeci tak, abych si v krajních případech mohl dovolit nechat jeden spoj ujet. Po pár minutách pohupování se v zimě nastupuji na další trolejbus.

Šílenost! Jsem přesvědčený, že se naše jízda zapsala do kroniky dopravního podniku jako jedna z nejpomalejších cest trolejbusem v historii Brna. Do dnešního dne nemůžu uvěřit, jak je možné, že nás sem tam předcházeli i chodci.

Jako by nestačilo naše už tak pomalé tempo, semafory mi opět několikrát ukázaly červenou kartu. Náš řidič byl nepochybně džentlmen, protože pouštěl každé auto, které se chtělo zařadit do našeho pruhu (nebo kamkoliv jinam).

Opět stojíme. Jak je to možné?! S nevěřícím výrazem kontroluji vozovku před námi. Místní školka si vyšla na procházku. Zoufale pozoruji deset metrů dlouhý zástup chichotajících se dětí cupitajících po přechodu. Jako by se mi každé jedno z nich vysmálo do obličeje. Kapituluji.

Na Mendlovo náměstí dojíždím na minutu přesně. Než se však řidič rozhodne otevřít dveře, můj autobus se pomalu odjíždí do zastávky Čerstvě ostříhaná hlava. Zmůžu se pouze na neurčitý škleb a s mírnou křečí v obličeji se ironicky pousměji. MHD versus Lukáš: dva nula. Zápas končí, aniž bych v podstatě dostal šanci dotknout se míče.

V ten moment jsem měl dvě možnosti.

  • Možnost A: Proklít všechny a všechno kolem sebe. Lidi, co nastavují časovače semaforů. Policisty i s jejich mottem “Postávat a bránit” (v přecházení na červenou). Řidiče, co jezdí příliš rychle, nebo naopak příliš pomalu. Učitelky, co si dovolí vzít děti na výlet, když je venku hezky. Hustotu provozu. Politickou situaci. Australské klokany.
  • Možnost B: Mávnout nad špatným startem dne rukou a soustředit se raději na všechno pozitivní, co může ještě přijít.

To, jaký svět pozorujeme kolem sebe, se přímo odvíjí od toho, jakou našemu mozku a smyslům nastavíme clonu. Záleží na nás, co přesně chceme vidět, slyšet, cítit. Co si chceme myslet. Život máme ve vlastních rukou a právě díky vlastním vědomým rozhodnutím máme nad svým osudem téměř absolutní moc.

Já osobně jsem se rozhodl pro plán B. Vydal jsem se do Campusu (při cestě kolem města se mi nabídl úchvatný pohled na Brno zalité sluncem) a odtamtud jsem zavolal bráchovi, jestli by mě ke kadeřnici nezavezl (byl nadšen!). Mezitím jsem si stihl naplánovat celý den a koupit Karolínce pro radost nějakou dobrotu. Na stříhání jsem dorazil akorát na čas, následně jsem si zašel na vynikající oběd a odjel zpět do Brna. Tam jsem strávil zábavné odpoledne s přítelkyní a vskutku produktivní večer s mojí druhou přítelkyní (čti prací). Kdo ví, jestli by to všechno tak krásně vyšlo, kdybych hned ráno začal nadávat a stěžovat si na vše možné i nemožné.

Až tedy bude další pátek třináctého, myslete na to, že svůj osud máte plně ve vlastních rukou. A že je jen na vás, jak bude vypadat váš den, týden i zbytek života.

PS: Další pátek třináctého je hned příští měsíc, tak se čiňte! :)

Posted in: Osobní rozvoj, Život 2.0 | Tagged: osobní rozvoj, přítomný okamžik, život 2.0

Bezpodmínečné přijetí sebe sama

Posted on February 8, 2015

bezpodminecne-prijeti-sebe-sama

(anglický originál publikoval Leo Babauta na zenhabits.net roku 2015)

Mnozí z nás již slyšeli o myšlence bezpodmínečné lásky k našim partnerům, dětem či rodičům. A možná jsme se o to dokonce pokusili, i kdyby třeba ne úplně dokonale.

Ale snažíme se bezpodmínečně milovat i sebe sama?

Zvažte, jestli někdy děláte cokoliv z následujících činností (já rozhodně ano):

  • Kritizujete své tělo.
  • Máte pocit, že se musíte v něčem zlepšit.
  • Máte pocit viny, když děláte některé věci.
  • Cítíte se nedisciplinovaní, líní nebo nešťastní.
  • Necítíte se dostatečně dobří.
  • Bojíte se, že neuspějete, protože nejste dost dobří.
  • Máte pocit, že nevypadáte dostatečně dobře.
  • Cítíte se špatně, protože jste něco pokazili.

Mnohým z nás se do podvědomí vkrádá pocit, že nejsme dost dobří, že že toužíme být lepší, chceme být v lepší formě nebo schopnější v některých věcech. Není to něco, o čem příliš přemýšlíme, ale vždycky se nám to tak nějak přehrává na pozadí.

Co kdybychom zkusili bezpodmínečně přijmout to, kým jsme? Co kdybychom se koukli pozitivníma očima na sebe, své tělo, své myšlenky, své pocity, své jednání a řekli si: “Jsi naprosto v pohodě. Jsi úplně v pořádku.”?

Byla by to pro vás úplně nová zkušenost? Dokázali byste na sobě přijmout každou drobnost, aniž byste měli pocit, že se musíte změnit?

Vím, že si teď mnoho lidí řekne: “Ale co je špatného na tom, že se chci zlepšit? Není špatný pocit ohledně nás samotných motivačním prvkem ke změně?”

Ano, může to být motivátor. Ale pokud se ohledně sebe budete cítit špatně, může to být také překážka: například lidé, kteří sami sebe označují za tlusté, mají mnohem větší sklony ke špatnému stravování a nulovému pohybu, protože mají pocit, že jsou zkrátka tlustí. Mnohem raději se budou cítit špatně a uspokojí se jídlem, alkoholem, cigaretami, sledováním televize či internetovou závislostí.

Co kdybyste namísto toho milovali sami sebe včetně bez ohledu na tlusté tělo a tak dále? Co kdybyste milovali sebe, svoji lenost a to všechno? Co kdybyste milovali sebe, všechnu svoji neschopnost a ošklivost, stejně jako své zářné stránky a svoji laskavost?

Osoba, která milujeme sebe sama… je mnohem náchylnější dělat láskyplné činnosti. Může provozovat uvědomělou jógu, vyjít si na vycházku s přítelem po práci, dát si úžasně zdravé jídlo, meditovat, užívat si doušky zeleného čaje… to jsou skutečně milující činnosti.

Akceptace není stagnace — změníte se bez ohledu na cokoliv. Nemůžete se vyhnout změně. Otázka ovšem zní, jestli změna vychází z místa vřelého přijetí a lásky, nebo z vlastního odporu a nepřijetí sebe sama. Já hlasuji pro bezpodmínečnou lásku.

Posted in: Osobní rozvoj, Překlady | Tagged: motivace, osobní rozvoj, překlady
1 2 Next »

The other side

Pakliže je tráva na druhé straně plotu zelenější, proč nežít svůj život právě tam?

The other side je blog o minimalismu, osobním rozvoji, objevování nových věcí a především o každodenním životě na oné vytoužené "zelenější" straně plotu.

Více informací »

Více z druhé strany

Kategorie

  • Inspirace a motivace (9)
  • Minimalismus (2)
  • Osobní rozvoj (9)
  • Překlady (7)
  • Techniky a nástroje (1)
  • Toulky světem (1)
  • Život 2.0 (11)

Archiv

Vyhledávání

Copyright © 2023 the other side.

Theme by ThemeHall.