Když jsem se na podzim roku 2012 rozešel po několikaletém vztahu se svojí tehdejší přítelkyní, slíbil jsem si, že budu nějakou dobu sám. Chtěl jsem si ujasnit, co budu dále dělat a užít si trošku té volnosti. To jsem ale ještě netušil, jak krátkou dobu bude moje „svoboda“ trvat. A že již brzy potkám anděla, který zcela změní můj život.
Ona šla čerstvě do prváku na stejnou vysokou, já byl ve druháku a hodně aktivně se účastnil reprezentace školy (významná to funkce). Znal jsem ji jen z krátkého e-mailového kontaktu, když jsem pro ni v rámci mé tehdejší práci hledal ubytování. Věděl jsem o ní v podstatě jen to, že hraje League of Legends, hru, kterou jsem v té době miloval (každý gamer sní o tom, že potká holku, co hraje taky). Jednou jsme se dokonce potkali i ve škole a diskutovali o oné hře. To jsem ještě nevěděl, že si o mně myslí, že jsem idiot :D
V prosinci pořádala naše škola již tradiční vánoční večírek. A stala se velmi zvláštní věc. Noc před večírkem se jí zdál sen o tom, jak se spolu líbáme, což samozřejmě bylo, vzhledem k mojí aroganci a idiocii, zcela nemyslitelné. Rozhodla se proto, že následující večer přijde do klubu, aby se utvrdila ve svém názoru a mohla zase klidně spát.
Jen aby bylo jasno. Nesnáším večírky. A ještě více nesnáším kluby. Na celou akci jsem proto dorazil asi před jedenáctou, lehce otrávený, jelikož mě kámoši donutili tam jít. Ona měla pocit, že už asi nepřijdu a odcházela ven. Co čert nechtěl, potkali jsme se zrovna na schodech, které byly tak úzké, že jsme museli projít velmi těsně naproti sobě. A tak začal můj vůbec nejlepší večírek v životě.
Jelikož si potřebovala ověřit, že jsem namyšlený debil a není o co stát, s pomocí své kamarádky mě relativně násilným způsobem zapojila do nedobrovolné konverzace. Moc jsem to nechápal, ale člověk jen tak nepošle nádhernou holku do háje (teda asi, ne?! :D ) Než jsem se nadál, seděli jsme spolu na baru a celou noc si povídali (pod výhružkou jejích kamarádů, že mi rozbijí obličej, pakliže se k ní nebudu chovat hezky). Byla úžasná! Později jsem ji doprovodil na rozjezd, políbil na čelo a poslal domů.
Bylo to zvláštní. Nemohl jsem ji dostat z hlavy. „Co se sakra děje?! Takhle přeci normálně nefunguji, je to všechno nějaké moc rychlé a intenzivní.“, říkal jsem si. Začali jsme si psát (go ICQ!) tempem vyšších stovek zpráv za den. Mnohdy až do ranních hodin. Máma ze mě byla na prášky. Ale já nemohl – a hlavně nechtěl – přestat. Chtěl jsem se o ní dozvědět všechno!
Dojíždět za ní autobusem na byt do Brna (čti 30 km jedeš s přestupy skoro hodinu!) bylo vyčerpávající, ale já prostě musel. Nemohl jsem se dočkat, kdy ji zase uvidím. Přespával jsem u ní a ráno jsme společně jezdívali do školy. A pak se to jednou stalo…
Po krásně stráveném večeru jsme si popřáli dobrou noc a každý jsme si šli lehnout do jiného pokoje. Ani jeden jsme ale nemohli usnout. Pár minut jsem se nejistě převaloval, až mi to nedalo. Přišel jsem za ní, sedl si na postel, naklonil se k ní a zašeptal: „Já tě asi miluji.“ Ona: „Já tebe asi taky.“
Od 14. ledna 2013 to bylo oficiální. A pro mě začal ráj na zemi.
Ještě nikdy jsem neměl po boku někoho, kdo by mě tak obdivoval, podporoval a miloval. Ačkoliv měla (a stále má :D) spoustu drobných chybiček, pro mě byla jedním slovem perfektní. Prostě nedokonale dokonalá! Nebudu popisovat celý náš vztah, protože to ani nejde popsat slovy. Netroufám si tvrdit, jestli ještě někdy zažiju něco tak intenzivního.
Zmíním snad jen, že i po roce našeho vztahu jsme spolu byli natolik šťastní, že mi řekla, že stačí prstýnek a bez rozmyslu řekne ano. Mně to tehdy přišlo dosti rychlé, chtěl jsem, abychom si prvně prošli nějakou krizí (za celou dobu našeho vztahu jsme se ani jednou nehádali), ať víme, jak ji zvládneme. Navíc jsem myslel na budoucnost a chtěl jsem nás finančně zabezpečit.
A to byl možná kámen úrazu. V listopadu 2014, po dokončení vysoké školy, jsem vzal velice zajímavou pracovní nabídku. Vzhledem k tomu, že je pro mě v zaměstnání primární hlavně smysluplnost a moje nová pozice tenhle požadavek splňovala, byl jsem v sedmém nebi (tak se mimochodem jmenoval i klub, kde jsme se poznali). Přestože práce byla velice časově náročná, zajímala mě a já byl spokojený. Navíc s podporou mé úžasné přítelkyně jsem se cítil doslova jako nadčlověk.
Díky své šikovnosti a tvrdé práci jsem se velice rychle vypracoval a začala se o mě zajímat řada velkých společností. V srpnu roku 2015 jsem přibral druhou práci v nejrychleji rostoucím startupu v České republice.
Shrnuto a podtrženo: potkal jsem desítky zajímavých lidí, naučil se spoustu nových věcí a finance přestaly být problém. Pracoval jsem na obrovských kampaních pro prestižní klienty. Troufnu si tvrdit, že jsem za necelý rok dokázal spustit větší a kvalitnější projekty, než stihne většina lidí za svoji celou kariéru.
Plné pracovní nasazení má však i svoje stinné stránky. Povzbuzen řadou kariérních úspěchů a vidinou překrásné společné budoucnosti, jsem vstával i usínal s otevřeným notebookem. Věřil jsem, že díky tomu naplním všechny naše sny. Přes všechnu tu práci a povinnosti, jsem však zapomněl na to, co je opravdu důležité – na přítomný okamžik. Na to, že lásku si máme vychutnávat tady a teď.
Postupem času mi začalo docházet, že něco není v pořádku. Obětoval jsem svojí práci až příliš mnoho času a úsilí a dostatečně nevěnoval pozornost dívce, kterou jsem tak hrozně miloval. Namísto toho, abychom spolu seděli v restauraci, v kině nebo na hvězdárně, já seděl s kolegy na pivě a diskutoval o nejnovějších marketingových kampaních.
Cituji část dopisu, který jsem jí přiložil k dárkům k Vánocům 2015: „Dobře vím, jak pro tebe byl tento rok náročný. Drtivou většinu své energie jsem investoval do práce a upozadil to, na čem skutečně záleží. Chápu, proč říkáš, že ti mě práce vzala. Také si uvědomuji, že jsi čekala, že ti to náležitě vynahradím. Čekala jsi výrazné gesto. Gesto, které nepřišlo.”
Rozhodl jsem se, že od dalšího roku budu věci měnit a zvolňovat tempo. Postupně jsem začal vystupovat z projektů a snižovat své pracovní povinnosti. Díky tomu konečně začal opadávat stres a tlak, který na mě práce vyvíjela (fakt se nechcete budit uprostřed noci zpocení s myšlenkami na to, co je ještě potřeba udělat a namyslet).
Některé škody už ale nedokážete napravit. Čas bohužel nejde vrátit zpět. Koncem února jsme se – oba se slzami v očích – rozešli. V okamžiku, kdy se z mého úhlu pohledu začalo blýskat na lepší časy, byl najednou konec.
Nikdy jsem nezažil větší smutek a prázdnotu v srdci. Byl jsem naprosto zlomený.
Najednou mi bylo všechno jasné. Člověk může mít milovaného partnera, nemít práci a peníze, a přesto být šťastný. Ale nemůže mít vysněnou práci bez milovaného partnera a být i tak šťastný.
Kvůli vlastním chybám jsem ztratil ženu, která mě bezmezně milovala, kterou jsem si chtěl vzít a založit s ní rodinu. Dostal jsem tu nejtvrdší životní lekci. V momentě, kdy už nebylo cesty zpět.
Existuje asi jediná věc, které se v životě opravdu bojím. Bezmoc. To, že nemůžu věci ovlivnit a něco udělat pro jejich změnu. Bezmoc, smutek a prázdnota však byly nakonec jediné věci, co mi po tom všem zůstaly.
Po našem rozchodu pro mě všechno ztratilo smysl. Nic mi nečinilo radost, nic mě nezajímalo. Vždycky jsem všechno dělal pro nás dva a bez ní už to nemělo cenu. Jediné, co jsem měl, byla práce, ale i do ní jsem chodil spíše ze setrvačnosti. Jak kdybych ani nebyl.
Dokonce i pohybovat se po světě bylo najednou obtížné. Ať jsem byl kdekoliv, viděl cokoliv, vždycky jsem si představoval ji. Každý detail u mě spouštěl myšlenky na ni. Pořád jsem si dokola přehrával všechny ty krásné věci, co jsme spolu prožili a trpěl při myšlence na to, kolik jsme toho spolu ještě prožít nestihli. Žádost o ruku, letní dovolenou v Californii, stěhování do našeho vlastního bytu, svatbu, narození dítěte, společné stáří.
Postupně jsem přestal jíst a skoro i pít. Všechen čas jsem vyplňoval prací, žaludek alkoholem. Skoro jsem nespal, pravidelně jsem se v noci budil zalitý potem. To se samozřejmě po pár měsících projevilo na mém těle. Nulová imunita, slabost, třes rukou, návaly horka.
Několikrát jsem se ráno probudil a kvůli vyčerpání jsem se nemohl ani pohnout. Několikrát mi bylo tak hrozně zle, že jsem přemýšlel, jestli bych neměl raději okamžitě jet do nemocnice.
Přestože jsem věděl, že alkohol je hloupé a krátkodobé řešení, někdy to bylo lepší, než myšlenka na to, že jsem vlastní vinou ztratil ženu, bez které si neumím představit život. Svým způsobem jsem se trestal za to, že jsem náš vztah nedokázal zachránit a i přes všechny nové pracovní úspěchy (dal jsem výpověď v obou perspektivních zaměstnáních a přesunul se jinam), kterých jsem pravidelně dosahoval v pracovním životě, jsem se cítil hrozně bezcenně.
Situace začínala být opravdu kritická.
Jeden den jsem seděl – překvapivě – těsně před půlnocí nad prací v hospodě s pivem v ruce a přemýšlel, co by asi mému aktuálnímu stavu řekla ona. V tom okamžiku začala hrát zajímavá písnička. Nikdy předtím jsem ji neslyšel, každopádně její ústřední sdělení zní „Please don’t drink so much, I worry that you will die.“ (Prosím, nepij tolik, mám strach, že umřeš).
Položil jsem pivo a vytřeštil oči. Vždyť to bylo přesně to, co mi vždycky říkala a co by mi řekla i teď. Poprosila by mě, ať tolik nepiju. Ten večer jsem svoje pivo nedopil.
Později jsem nad tím hodně přemýšlel a uvědomil si řadu věcí. Jasně, už asi nikdy nebudeme spolu, ale i kdyby taková šance náhodou nastala. Chtěla by vůbec být s takovým člověkem, jakým teď právě jsem? Když jsme se poznali, byl jsem přeci úplně jiný. Proč by měla chtít někoho, kdo každý druhý večer chodí pracovat do hospody, nezajímá se o věci kolem sebe a není schopný normální životosprávy?
Protože i kdybych měl možnost ji teď hned požádat o ruku, tak bych jí sám musel doporučit, ať to nedělá. Jasně, mohl bych tvrdit, že se změním, když bude s žádostí souhlasit. Ale není lepší se nejprve změnit na důkaz toho, že mi opravdu záleží na tom, co říká a jak se cítí?
Vždyť já bych pro ni byl ochotný položit svůj vlastní život! Co je proti tomu sada „jednoduchých“ pravidel?
Poslední dva měsíce pracuji v organizaci, která mění lidem život skrze restrukturalizaci vzdělávacího systému a dává jim šanci naplno rozvíjet svůj talent, ať už je jakýkoliv. Už měsíc nepiju, snažím se pravidelně cvičit. Pomalu začínám znovu jíst a existovat. Nikdy jsem v životě nezažil hlubší a horší pocit než po tom, co jsem ji ztratil. Snad už se ale blýská na lepší časy.
Můj největší „úspěch“ byl však duševního rázu. Musel jsem pokorně pokleknout před mým největším životním strachem – bezmocí. Bylo potřeba přiznat si, že ať udělám cokoliv, už nikdy nemusíme být spolu. Protože já nejsem ten, kdo nad tím rozhodnutím má kontrolu a může jej nějak změnit. Strašně to bolelo, ale dokázal jsem to.
Doposud nemůžu uvěřit, jak moc mi toho dala. Naučila mě bezpodmínečné lásce, empatii k lidem a víře v sebe sama, ať se děje cokoliv. Nikdy nezapomenu na tři nejkrásnější roky mého života. Ať už se cesty našich životů spojí, či nikoliv, do smrti jí budu za tohle všechno nesmírně vděčný.
Závěrem vás chci jenom vyzvat, abyste nikdy nestavěli své partnery na vedlejší kolej kvůli nepříliš podstatným věcem jako je zaměstnání. Nová práce se hledá poměrně snadno. Partner na celý život už mnohem hůř.
