• O mně
  • Kontakt
the other side

5 tipů pro spokojenější život

Posted on May 14, 2017

Nedávno se mě jeden mně velmi blízký člověk zeptal, čím to je, že jsem tak spokojený s vlastním (pracovním i nepracovním) životem. Chtěl jsem neprodleně odpovědět, ale v ten moment mi došlo, že se ono “kouzlo” nedá shrnout do jedné věty. Tak dlouho jsem nad tím přemýšlel, až vznikl tenhle článek.

Nuže: co bych tedy za sebe doporučil lidem, kteří chtějí prožívat naplněný a spokojený život?

Buďte vděční

Člověka dokáže často vytočit celá řada drobných podnětů. Znáte to sami. Hned z rána si v obchodě vyberete pokladnu, která je v Guinessově knize rekordů vedena jako nejpomalejší na světě. Na důležitém obchodním obědě si pokecáte svoji novou – a sakra drahou – košili omáčkou. No a večer vám, po náročném dni v práci, partner padne (do postele) jako tehdejší akcie Nokie. A to jste ani nechtěli sex, jen si popovídat…

Jasně, takový den člověka fakt nase*e. Někdy ale stačí mírně pozměnit úhel pohledu. Když se nad tím zamyslíte, tak první odstavec v podstatě říká, že máte dostatek peněz na to, abyste si koupili jídlo. Očividně děláte celkem zajímavou práci a můžete si dovolit vyfiknout se na schůzku. Fajn, váš partner to krapet nedal, o tom žádná. Alespoň však nějakého máte. A k tomu navíc i postel… No a pravděpodobně i střechu nad hlavou.

Sečteno a podtrženo: už teď máte to, o čem spousta lidí může jen snít. Tak si toho važte a buďte za to vděční každou jednu sekundu vašeho života. Vím, že to není vždy snadné, ale vděčnost je něco, co se dá trénovat a naučit.

Dělejte smysluplné věci

Průměrný člověk stráví ve svém životě 26 let spaním. Práci věnuje něco přes 10 let a to nepočítám čas strávený dojížděním a přemýšlením nad pracovními povinnostmi. Dohromady si tak každý z nás ukrojí významnou část života.

Dobu spánku příliš neovlivníte. Volba práce je však na vás. Pokud vás vaše zaměstnání nenaplňuje, dodejte si odvahu a změňte pozici. Dělejte to, co vás skutečně baví. Nebojte se. Experimentujte, poznávejte. Určete si své poslání, kvůli kterému budete vždy s radostí vstávat každé ráno z postele.

Nemusí se jednat o nic honosného a královsky placeného. To je druhotné. Vždyť i prodávání vlastnoručně vyrobených sendvičů na rohu ulice lidem, co po ránu hladovějí a spěchají do práce, má důležitý přínos pro svět. Stačí je přichystat s láskou, upřímně se usmát na zákazníky a pocit štěstí se ihned šíří řetězovou reakcí.

(Po)znejte svoji cenu

Málokdo z mého okolí ví, že jsem se na gymplu zúčastnil tehdy známé soutěže Bludiště. Ti, co si ji pamatují, tak ví, že tam byla disciplína, kde bylo třeba pečlivě našlapovat na závěsné kladiny a nespadnout. Přestože jsem byl pravděpodobně nejobratnější člen týmu, přenechal jsem účast na této disciplíně mému kamarádovi. Byl o rok starší, navíc poloprofesionální hokejista.

Tehdy jsem ještě nebyl dostatečně sebevědomý. V disciplíně jsme nakonec naprosto pohořeli. A bylo to moje rozhodnutí, které nás – mimo jiné – pravděpodobně stálo celkové vítězství.

Ve zkratce: nikdy se nepodceňujte, nikdy si nenechejte od ostatních diktovat, co je pro vás dobré, nikdy se nebojte říci ne, nikdy se nezdráhejte vystoupit s odlišným názorem.

Možná se párkrát spálíte. No a co? Stále je to lepší než myšlenky na to, že jste neudělali něco jen proto, že jste v dané chvíli neměli dostatek odvahy a potřebnou sebedůvěru.

Obklopte se správnými lidmi

Všimněte si, že neradím, abyste se obklopili těmi nejchytřejšími, nejkrásnějšími nebo nedej bože nejbohatšími lidmi.

Stýkejte se s lidmi, kteří vám mají co nabídnout. S lidmi, kteří jsou na stejné vlně, ať už je jakákoliv. S lidmi, o kterých víte, že vás v nouzi podrží, stejně jako byste podrželi vy je.

A přesně naopak se distancujte od lidí, kteří ve vás vzbuzují negativní pocity a stavy. Povyšují se, vyvolávají ve vás úzkost, objeví se jen v okamžiku, kdy oni sami něco potřebují. Jsou jako závaží na vašem hrudníku, kvůli kterému se vám těžko dýchá. Ačkoliv to může znít nehezky, zbavte se takových kontaktů.

Radujte se z maličkostí

Hodně lidí se podivuje nad tím, že cestou do práce a z práce neposlouchám hudbu do sluchátek. Má to svůj důvod. Nechci přijít o všechny ty drobné maličkosti, které nám život nabízí.

Nevím, možná jsem infantilní. Ale hrozně mě fascinuje, když při dešti můžu pozorovat, jak se jednotlivé kapky tříští o parapet okna. Jak rozkošné je hladit kožíšek domácího mazlíčka. Jak naplňující je udělat pro někoho hezký skutek a nic od onoho člověka neočekávat na oplátku.

I na těch nejmenších detailech záleží… Koneckonců tohle jsou právě ty nejdrobnější útržky našich životů, které nakonec dají dohromady celek. A přesně proto se je nevyplatí zapomínat.

A jak to máte vy? Užíváte si každého okamžiku?

Posted in: Inspirace a motivace, Osobní rozvoj, Život 2.0 | Tagged: inspirace, motivace, přítomný okamžik, vděčnost, život 2.0

Den pro Markétku (#1)

Posted on April 3, 2017

Den pro Markétku

Když jsem přemýšlel, o čem nebo o kom bych napsal svůj první článek v roce 2017, měl jsem hned jasno. Celý ho věnuji člověku, který je mi v životě– s vyjímkou mé drahé maminky– asi nejbližší a nejvíce mi v minulosti pomohl.

Rozhodl jsem se, že vytvořím miniseriál “Den pro“, jehož cílem bude dávat najevo mým blízkým, jak moc jsou pro mě důležití. Nebylo by hezké věnovat celý den jenom jim? Nemám tušení, jestli další díl vyjde za půl roku, za rok, nebo nikdy. Znám se, a proto nechci nic slibovat. Ale přijde mi to jako super nápad :)

Vždy jsem věřil tomu, že dělám práci prospěšnou světu. Pokaždé si ale zároveň uvědomím, že tam někde venku existuje člověk, pro kterého 12ti hodinová pracovní doba není nic zvláštního (a i přesto za mnou pak dokáže hned po směně přijet do Brna). Člověk, který na denní bázi zachraňuje lidské životy. Člověk, který se ve volném čase za vlastní (a často nemalé) peníze vzdělává, aby mohl ještě lépe pomáhat druhým. Sklízí můj nekonečný obdiv a respekt.

Svůj první “Den pro” jsem se tak rozhodl věnovat mé nejlepší kamarádce a doktorce z Nemocnice Třebíč, Markétce Veselé.

Operace “Markétčina cesta”

Pokud chcete někomu vykouzlit úsměv na tváři a dostat ho z každodenního stereotypu, plánování je základ úspěchu. Hodí se, když víte, co má dotyčný rád, co jej potěší a u čeho se odreaguje.

Je úplně jedno, jestli jsou to fotografie jeho blízkých (ano, dal jsem tam narcisticky i sebe), oranžový Tic Tac nebo tričko s motivem našeho marketingového experimentu (opět na(r)cismus :D). Všímejte si detailů. Vám možná nepřipadají tak důležité, ale o to více pak potěší vašeho hosta. Obzvlášť, když je to žena.

Dárečky pro Markétku

Řadíme dvojku

Vím, jak moc Markétka miluje kvalitní víno. A taky vím, kde sehnat to nejlepší. Vínovníci jsou borci, co si vychutnávají život plnými doušky a nebojí se na podobnou vlnu naladit i svoje “následovníky“. Ochutnejte jednou jedinkrát… a pak mi na účet pošlete stovečku za skvělé doporučení.

A ještě vínka =)

Zlatý hřeb večera?

Asi si říkáte, že zatím nic moc. Klasika. Chce to větší kalibr. Markétka zbožnuje Kmotra. Moje eso v rukávu byla jedna z nejhezčích knížek, co jsem kdy viděl. Má překrásné ilustrace, v knize jsou 3 průstřely ráže 9 mm a celá je vložena do pouzdra ve tvaru dárkové krabice na whisky.

Abych parafrázoval Vita Corleona, to je prostě nabídka, které se nedá odmítnout. Ale pssst, tohle jí předáme až večer O:)

Zlatý hřeb večera

Pojďme na vzduch

Sám dobře vím, jaké to je být neustále ve stresu, pod tlakem a v hlavě držet milion úkolů najednou. Markéta to nemá jiné. A nejlepší způsob, jak si dát na chvilku pohov je prostě dělat zcela základní a obyčejné věci. Ani jeden z nás není materialista. Nejvíce nás těší si prostě jen vyjít na Petrov a sledovat město. S blízkou osobou, pravidelnou dávkou smíchu a vypnutým mobilním telefonem. To je ten pravý balzám na duši.

Chilling

V ten moment se tak nějak cítíme jako všichni ostatní kolem nás. Bezstarostně, uvolněně.

Výhled na Brno

Aby nám pořádně vyhládlo, skočili jsme ještě na Špilberk a bezstarostně si užívali nicnedělání a sluneční paprsky.

Kawaiiii!

Následuje odpolední část programu. Vynikající steak a těstoviny, film a fantastické drinky v BKN nesmějí chybět.

Oběd, kino a zakončení v BKN

A než se člověk naděje, je večer a čas na předání dárkového balíčku. Jasně, můžete být smutní, že už celý den končí. Ale to by bylo hloupé. Vždyť jste ho právě celý strávili s někým, kdo pro vás tolik znamená.

Jo a taky jste toho druhého – alespoň já v to chci věřit – dokázali alespoň na chvilku odtrhnout od jeho běžné reality, dodali mu novou energii a připravili pro něj den, na který jen tak nezapomene.

Překvapení!

Markétka nakonec ve vlaku vypadala velice spokojeně, i když je mi jasné, jak po službě musela být utahaná (krapet se jí zavírala očička, nebudeme si nic nalhávat).

Kytičku a jede se zpět do Třebíče

A co vy? Máte v okolí někoho, kdo by potřeboval na chvilku pauzu? Tak si taky vezměte dovolenou a dopřejte si společně trochu odpočinku. Držím vám palce :)

Posted in: Inspirace a motivace, Život 2.0 | Tagged: denpro, inspirace, přítomný okamžik, život 2.0

Jak se staví škola

Posted on December 25, 2016

Pražské humanitní gymnáziumExistuje řada cílů, které se zdají být na první pohled nedosažitelné. Zdolat osmitisícovku, překonat Jardu Jágra v kanadském bodování NHL nebo změnit český vzdělávací systém. Já si samo sebou zvolil tu poslední, zdaleka nejnáročnější výzvu :)

Zjistil jsem, že hodně lidí v mém okolí netuší, co – mimo jiné – profesně dělám. Tak jsem si řekl, že k tomu sepíšu pár řádků. Ale začněme hezky od začátku.

“Začátky všech věcí jsou nepatrné” – Marcus Tullius Cicero

V roce 2013 založil Ondřej Kania spolu s Tomášem Jízdným agenturu J&K Consulting. Jejich záměrem bylo posílání studentů na kvalitní americké a kanadské internátní střední školy.

Důvod byl prostý. Chtěli jim nabídnout modernější a pokrokovější způsob vzdělávání, než je dostupný v České republice. Takový, kterým si Ondra dříve sám prošel a dodnes si ho nemůže vynachválit. Chcete-li znát podrobnosti, koukněte se, co si myslíme o současném systému nebo na to, jaké máme plány do budoucna.

Started from the bottom now we’re here

Klukům se dařilo čím dál více, počet studentů neustále rostl, stejně jako výše stipendií, která jim byli schopni na severoamerických školách zajistit. A pak přišla odvážná myšlenka. Přenést americký (čtěte smysluplný, praktický a individuálně zaměřený) způsob vzdělávání do České republiky.

Dokážete si asi představit, jak složitá je to mise s ohledem na zkostnatělý český vzdělávací systém. I přesto se společně rozhodli koupit většinový podíl v Pražském humanitním gymnáziu a jít do toho. Respekt!

Přichází Suicide Squad

Borci měli velké cíle. Vedli agenturu, koupili školu, navíc chtěli pořádat vzdělávací veletrhy v Praze, Bratislavě a Budapešti. Mno, celkem fuška. To už je vyšší dívčí. A tehdy jsme se s mým kolegou, Davidem Koutným, rozhodli, že opustíme stávající práci a pomůžeme jim.

PHG Suicide squad

Uvědomili jsme si, že změnit vzdělávací systém v České republice, když máte k dispozici školu, kde půl roku nefunguje žárovka na chodbě a nikoho to netankuje, rozhodně nebude procházka růžovým sadem. Nejdříve tak bylo zapotřebí “pár” kosmetických úprav. Proto jsme zakoupili zbrusu nový nábytek, vymalovali a zdi následně oblepili motivačními hesly a citáty slavných osobností.

Změny na PHG

Klíčovým faktorem určujícím kvalitu školy je koncept výuky. U nás na gymplu aplikujeme projektovou výuku. To znamená, že studenti získávají znalosti a dovednosti z různých oblastí takovým způsobem, aby je následně dokázali vzájemně propojit a využít v praxi. Obrovskou přidanou hodnotou pro studenty jsou pak pravidelné přednášky známých osobností z oboru a následná vzájemná diskuse.

Vzhledem k tomu, že jsme budovali školu doslova od podlahy, tak jsem si vyzkoušel spoustu zajímavých prací a vylomenin. Vypíchnu jen zlomek činností:

  • Sepisování rozvrhů na poslední chvíli během cesty do Prahy po dálnici D1
  • Navrhování a lepení cedulek na školní záchody a úklidovou místnost
  • Vlastnoruční stěhování a montování gaučů do chodeb školy
  • Sestavení stánku na školním veletrhu a kompletní zajištění materiálů pro něj
  • Každodenní komunikace s paní ředitelkou, vyučujícími i studenty (aneb moře mailů)
  • Čmárání podoby nového webu školy a detailní návrh následné kampaně
  • Namýšlení novoročního PFka a tvorba příspěvku o hledání zlatého prasátka

Ty vole, stojí ti to za to?

Kdykoliv poskytuji nějaký rozhovor a řeknu jim o Pražském humanitním gymnáziu a našem záměru o změně školství, protější strana zpravidla nejprve nevěří vlastním uším. V okamžiku, kdy znovu získá dar řeči, suše odvětí: “A to opravdu věříte tomu, že něco změníte?”

Za mě je odpověď jasná – ano, myslím si, že něco změníme.

I kdyby to měl být pouze malý posun (ale prd, bude obrovský), pro český školský systém to bude jako déšť v období sucha.

Je to malý krok pro dospěláky, ale obrovský skok pro naše děti. Řada lidí si stěžuje na aktuální politickou, ekonomickou a kdo ví jakou ještě situaci.

Málokdo si však uvědomí, že změnu do společnosti nepřinese Andrej ani populista ze země vycházejícího slunce. Budou to naši potomci. Aby to dokázali, musíme jim zajistit co možná nejkvalitnější vzdělání.

A co děti? Mají si kde hrát?

Nemohl jsem si nevšimnout, že u nás studuje řada talentovaných studentů, kteří jsou už teď pomalu šikovnější než my sami. Ostatně… Poprvé ve svém životě jsem dal svoji pracovní vizitku sedmákovi! :D To už o něčem vypovídá. A přesně z toho důvodu to pro mě má smysl.

Projekty, které studenti sami iniciují, ať už jde o charitativní sbírky, účast na konferencích či pořádání vlastní vernisáže, mě navíc vždy zahřejí u srdce. Sem tam se vám navíc dostanou do rukou roztomilé výtvory jako například tahle prezentace primánů (pro Ondru šesťáků) na téma Vánoc.

PHG prima: Jak slavíme Vánoce?

A naši vyučující? Myslím si, že většina z nich pochopila náš záměr a neskutečně nám pomáhají.

Pečují o studenty a dodávají jim to, co skutečně potřebují. Totiž chuť učit se nové věci, rozvíjet se a hledat to, co je skutečně baví. Protože to by mělo být podstatou jejich práce. Následující Facebook příspěvek jedné z našich vyučujících to asi vystihne lépe než moje slova:

Komentář Lenky Volfové

Doufám, že se mi podařilo alespoň letmo osvětlit, co že to tedy vlastně dělám, jaká je moje motivace a kam to chci celé směřovat. Jasně, mohl jsem si najít nějaký bezpečný flek v pohodlné kanceláři (náhodou máme super kancly!) s pohádkovým platem. Ale musel bych se pak každý den ptát sám sebe: “Kámo, teď vážně. Dává ti to smysl?”

Tak si v poklidu užijte vánoční svátky a držte nám palce! Máme totiž ještě veeelké plány. Již brzy ve vašich kinech :)

Krásný rok 2017!

Posted in: Inspirace a motivace, Život 2.0 | Tagged: inspirace, motivace, vzdělání, život 2.0

Byla jednou jedna láska

Posted on September 10, 2016

Caroline <3

Když jsem se na podzim roku 2012 rozešel po několikaletém vztahu se svojí tehdejší přítelkyní, slíbil jsem si, že budu nějakou dobu sám. Chtěl jsem si ujasnit, co budu dále dělat a užít si trošku té volnosti. To jsem ale ještě netušil, jak krátkou dobu bude moje „svoboda“ trvat. A že již brzy potkám anděla, který zcela změní můj život.

Ona šla čerstvě do prváku na stejnou vysokou, já byl ve druháku a hodně aktivně se účastnil reprezentace školy (významná to funkce). Znal jsem ji jen z krátkého e-mailového kontaktu, když jsem pro ni v rámci mé tehdejší práci hledal ubytování. Věděl jsem o ní v podstatě jen to, že hraje League of Legends, hru, kterou jsem v té době miloval (každý gamer sní o tom, že potká holku, co hraje taky). Jednou jsme se dokonce potkali i ve škole a diskutovali o oné hře. To jsem ještě nevěděl, že si o mně myslí, že jsem idiot :D

V prosinci pořádala naše škola již tradiční vánoční večírek. A stala se velmi zvláštní věc. Noc před večírkem se jí zdál sen o tom, jak se spolu líbáme, což samozřejmě bylo, vzhledem k mojí aroganci a idiocii, zcela nemyslitelné. Rozhodla se proto, že následující večer přijde do klubu, aby se utvrdila ve svém názoru a mohla zase klidně spát.

Jen aby bylo jasno. Nesnáším večírky. A ještě více nesnáším kluby. Na celou akci jsem proto dorazil asi před jedenáctou, lehce otrávený, jelikož mě kámoši donutili tam jít. Ona měla pocit, že už asi nepřijdu a odcházela ven. Co čert nechtěl, potkali jsme se zrovna na schodech, které byly tak úzké, že jsme museli projít velmi těsně naproti sobě. A tak začal můj vůbec nejlepší večírek v životě.

Jelikož si potřebovala ověřit, že jsem namyšlený debil a není o co stát, s pomocí své kamarádky mě relativně násilným způsobem zapojila do nedobrovolné konverzace. Moc jsem to nechápal, ale člověk jen tak nepošle nádhernou holku do háje (teda asi, ne?! :D ) Než jsem se nadál, seděli jsme spolu na baru a celou noc si povídali (pod výhružkou jejích kamarádů, že mi rozbijí obličej, pakliže se k ní nebudu chovat hezky). Byla úžasná! Později jsem ji doprovodil na rozjezd, políbil na čelo a poslal domů.

Bylo to zvláštní. Nemohl jsem ji dostat z hlavy. „Co se sakra děje?! Takhle přeci normálně nefunguji, je to všechno nějaké moc rychlé a intenzivní.“, říkal jsem si. Začali jsme si psát (go ICQ!) tempem vyšších stovek zpráv za den. Mnohdy až do ranních hodin. Máma ze mě byla na prášky. Ale já nemohl – a hlavně nechtěl – přestat. Chtěl jsem se o ní dozvědět všechno!

Dojíždět za ní autobusem na byt do Brna (čti 30 km jedeš s přestupy skoro hodinu!) bylo vyčerpávající, ale já prostě musel. Nemohl jsem se dočkat, kdy ji zase uvidím. Přespával jsem u ní a ráno jsme společně jezdívali do školy. A pak se to jednou stalo…

Po krásně stráveném večeru jsme si popřáli dobrou noc a každý jsme si šli lehnout do jiného pokoje. Ani jeden jsme ale nemohli usnout. Pár minut jsem se nejistě převaloval, až mi to nedalo. Přišel jsem za ní, sedl si na postel, naklonil se k ní a zašeptal: „Já tě asi miluji.“ Ona: „Já tebe asi taky.“

Od 14. ledna 2013 to bylo oficiální. A pro mě začal ráj na zemi.

Ještě nikdy jsem neměl po boku někoho, kdo by mě tak obdivoval, podporoval a miloval. Ačkoliv měla (a stále má :D) spoustu drobných chybiček, pro mě byla jedním slovem perfektní. Prostě nedokonale dokonalá! Nebudu popisovat celý náš vztah, protože to ani nejde popsat slovy. Netroufám si tvrdit, jestli ještě někdy zažiju něco tak intenzivního.

Zmíním snad jen, že i po roce našeho vztahu jsme spolu byli natolik šťastní, že mi řekla, že stačí prstýnek a bez rozmyslu řekne ano. Mně to tehdy přišlo dosti rychlé, chtěl jsem, abychom si prvně prošli nějakou krizí (za celou dobu našeho vztahu jsme se ani jednou nehádali), ať víme, jak ji zvládneme. Navíc jsem myslel na budoucnost a chtěl jsem nás finančně zabezpečit.

A to byl možná kámen úrazu. V listopadu 2014, po dokončení vysoké školy, jsem vzal velice zajímavou pracovní nabídku. Vzhledem k tomu, že je pro mě v zaměstnání primární hlavně smysluplnost a moje nová pozice tenhle požadavek splňovala, byl jsem v sedmém nebi (tak se mimochodem jmenoval i klub, kde jsme se poznali). Přestože práce byla velice časově náročná, zajímala mě a já byl spokojený. Navíc s podporou mé úžasné přítelkyně jsem se cítil doslova jako nadčlověk.

Díky své šikovnosti a tvrdé práci jsem se velice rychle vypracoval a začala se o mě zajímat řada velkých společností. V srpnu roku 2015 jsem přibral druhou práci v nejrychleji rostoucím startupu v České republice.

Shrnuto a podtrženo: potkal jsem desítky zajímavých lidí, naučil se spoustu nových věcí a finance přestaly být problém. Pracoval jsem na obrovských kampaních pro prestižní klienty. Troufnu si tvrdit, že jsem za necelý rok dokázal spustit větší a kvalitnější projekty, než stihne většina lidí za svoji celou kariéru.

Plné pracovní nasazení má však i svoje stinné stránky. Povzbuzen řadou kariérních úspěchů a vidinou překrásné společné budoucnosti, jsem vstával i usínal s otevřeným notebookem. Věřil jsem, že díky tomu naplním všechny naše sny. Přes všechnu tu práci a povinnosti, jsem však zapomněl na to, co je opravdu důležité – na přítomný okamžik. Na to, že lásku si máme vychutnávat tady a teď.

Postupem času mi začalo docházet, že něco není v pořádku. Obětoval jsem svojí práci až příliš mnoho času a úsilí a dostatečně nevěnoval pozornost dívce, kterou jsem tak hrozně miloval. Namísto toho, abychom spolu seděli v restauraci, v kině nebo na hvězdárně, já seděl s kolegy na pivě a diskutoval o nejnovějších marketingových kampaních.

Cituji část dopisu, který jsem jí přiložil k dárkům k Vánocům 2015: „Dobře vím, jak pro tebe byl tento rok náročný. Drtivou většinu své energie jsem investoval do práce a upozadil to, na čem skutečně záleží. Chápu, proč říkáš, že ti mě práce vzala. Také si uvědomuji, že jsi čekala, že ti to náležitě vynahradím. Čekala jsi výrazné gesto. Gesto, které nepřišlo.”

Rozhodl jsem se, že od dalšího roku budu věci měnit a zvolňovat tempo. Postupně jsem začal vystupovat z projektů a snižovat své pracovní povinnosti. Díky tomu konečně začal opadávat stres a tlak, který na mě práce vyvíjela (fakt se nechcete budit uprostřed noci zpocení s myšlenkami na to, co je ještě potřeba udělat a namyslet).

Některé škody už ale nedokážete napravit. Čas bohužel nejde vrátit zpět. Koncem února jsme se – oba se slzami v očích – rozešli. V okamžiku, kdy se z mého úhlu pohledu začalo blýskat na lepší časy, byl najednou konec.

Nikdy jsem nezažil větší smutek a prázdnotu v srdci. Byl jsem naprosto zlomený.

Najednou mi bylo všechno jasné. Člověk může mít milovaného partnera, nemít práci a peníze, a přesto být šťastný. Ale nemůže mít vysněnou práci bez milovaného partnera a být i tak šťastný.

Kvůli vlastním chybám jsem ztratil ženu, která mě bezmezně milovala, kterou jsem si chtěl vzít a založit s ní rodinu. Dostal jsem tu nejtvrdší životní lekci. V momentě, kdy už nebylo cesty zpět.

Existuje asi jediná věc, které se v životě opravdu bojím. Bezmoc. To, že nemůžu věci ovlivnit a něco udělat pro jejich změnu. Bezmoc, smutek a prázdnota však byly nakonec jediné věci, co mi po tom všem zůstaly.

Po našem rozchodu pro mě všechno ztratilo smysl. Nic mi nečinilo radost, nic mě nezajímalo. Vždycky jsem všechno dělal pro nás dva a bez ní už to nemělo cenu. Jediné, co jsem měl, byla práce, ale i do ní jsem chodil spíše ze setrvačnosti. Jak kdybych ani nebyl.

Dokonce i pohybovat se po světě bylo najednou obtížné. Ať jsem byl kdekoliv, viděl cokoliv, vždycky jsem si představoval ji. Každý detail u mě spouštěl myšlenky na ni. Pořád jsem si dokola přehrával všechny ty krásné věci, co jsme spolu prožili a trpěl při myšlence na to, kolik jsme toho spolu ještě prožít nestihli. Žádost o ruku, letní dovolenou v Californii, stěhování do našeho vlastního bytu, svatbu, narození dítěte, společné stáří.

Postupně jsem přestal jíst a skoro i pít. Všechen čas jsem vyplňoval prací, žaludek alkoholem. Skoro jsem nespal, pravidelně jsem se v noci budil zalitý potem. To se samozřejmě po pár měsících projevilo na mém těle. Nulová imunita, slabost, třes rukou, návaly horka.

Několikrát jsem se ráno probudil a kvůli vyčerpání jsem se nemohl ani pohnout. Několikrát mi bylo tak hrozně zle, že jsem přemýšlel, jestli bych neměl raději okamžitě jet do nemocnice.

Přestože jsem věděl, že alkohol je hloupé a krátkodobé řešení, někdy to bylo lepší, než myšlenka na to, že jsem vlastní vinou ztratil ženu, bez které si neumím představit život. Svým způsobem jsem se trestal za to, že jsem náš vztah nedokázal zachránit a i přes všechny nové pracovní úspěchy (dal jsem výpověď v obou perspektivních zaměstnáních a přesunul se jinam), kterých jsem pravidelně dosahoval v pracovním životě, jsem se cítil hrozně bezcenně.

Situace začínala být opravdu kritická.

Jeden den jsem seděl – překvapivě – těsně před půlnocí nad prací v hospodě s pivem v ruce a přemýšlel, co by asi mému aktuálnímu stavu řekla ona. V tom okamžiku začala hrát zajímavá písnička. Nikdy předtím jsem ji neslyšel, každopádně její ústřední sdělení zní „Please don’t drink so much, I worry that you will die.“ (Prosím, nepij tolik, mám strach, že umřeš).

Položil jsem pivo a vytřeštil oči. Vždyť to bylo přesně to, co mi vždycky říkala a co by mi řekla i teď. Poprosila by mě, ať tolik nepiju. Ten večer jsem svoje pivo nedopil.

Později jsem nad tím hodně přemýšlel a uvědomil si řadu věcí. Jasně, už asi nikdy nebudeme spolu, ale i kdyby taková šance náhodou nastala. Chtěla by vůbec být s takovým člověkem, jakým teď právě jsem? Když jsme se poznali, byl jsem přeci úplně jiný. Proč by měla chtít někoho, kdo každý druhý večer chodí pracovat do hospody, nezajímá se o věci kolem sebe a není schopný normální životosprávy?

Protože i kdybych měl možnost ji teď hned požádat o ruku, tak bych jí sám musel doporučit, ať to nedělá. Jasně, mohl bych tvrdit, že se změním, když bude s žádostí souhlasit. Ale není lepší se nejprve změnit na důkaz toho, že mi opravdu záleží na tom, co říká a jak se cítí?

Vždyť já bych pro ni byl ochotný položit svůj vlastní život! Co je proti tomu sada „jednoduchých“ pravidel?

Poslední dva měsíce pracuji v organizaci, která mění lidem život skrze restrukturalizaci vzdělávacího systému a dává jim šanci naplno rozvíjet svůj talent, ať už je jakýkoliv. Už měsíc nepiju, snažím se pravidelně cvičit. Pomalu začínám znovu jíst a existovat. Nikdy jsem v životě nezažil hlubší a horší pocit než po tom, co jsem ji ztratil. Snad už se ale blýská na lepší časy.

Můj největší „úspěch“ byl však duševního rázu. Musel jsem pokorně pokleknout před mým největším životním strachem – bezmocí. Bylo potřeba přiznat si, že ať udělám cokoliv, už nikdy nemusíme být spolu. Protože já nejsem ten, kdo nad tím rozhodnutím má kontrolu a může jej nějak změnit. Strašně to bolelo, ale dokázal jsem to.

Doposud nemůžu uvěřit, jak moc mi toho dala. Naučila mě bezpodmínečné lásce, empatii k lidem a víře v sebe sama, ať se děje cokoliv. Nikdy nezapomenu na tři nejkrásnější roky mého života. Ať už se cesty našich životů spojí, či nikoliv, do smrti jí budu za tohle všechno nesmírně vděčný.

Závěrem vás chci jenom vyzvat, abyste nikdy nestavěli své partnery na vedlejší kolej kvůli nepříliš podstatným věcem jako je zaměstnání. Nová práce se hledá poměrně snadno. Partner na celý život už mnohem hůř.

Posted in: Osobní rozvoj, Život 2.0 | Tagged: láska, prázdnota, přítomný okamžik, změna

Jak vybudovat impérium

Posted on December 27, 2015

tos-empire

(anglický originál publikoval Leo Babauta na zenhabits.net v roce 2015)

Když vidím, jak ostatní budují své podnikání, čas od času mě přepadne nutkání okamžitě vytvořit něco podobně úspěšného pro sebe.

Chci vybudovat impérium. Chci založit vlastní startup. Chci vytvořit úspěšný podcast, YouTube kanál, offline konferenci — cokoliv úspěšného, co někdo jiný vytvořil, chci taky.

Ihned mi na mysl vyběhne, jak by takový úspěch vypadal a to pomyšlení je vzrušující. Cítím, jak je to dokonalé. Představa budoucího impéria je v mé hlavě a já po něm toužím!

A tak začnu tohle nové impérium budovat: jak bude asi vypadat? Jaký k tomu budu potřebovat tým? Jaké jsou naše stanovy, klíčové hodnoty, jaký je náš příběh? Jak zaujmu, nadchnu a potěším svoji nově vybudovanou komunitu příznivců?

To je prokletí toho, když se díváte na úspěchy druhých. Chytnete se nějaké představy a chcete ji. Potom se ale vynoří pochybnosti, jestli to dokážete a buďto se vzdáte, jelikož máte pocit, že nejste dost dobří, nebo se začnete prokousávat nejistotou s vidinou cizího úspěchu.

 Já si tím naštěstí prošel nesčetněkrát, tudíž již tenhle vzorek znám velmi dobře. A tak se jednoduše nadechnu a snažím se uvědomit si, do čeho investuji svůj čas.

Ptám se sebe samého:

Co pohání tuhle moji představu? Odkud to vychází?

Pokud jsem inspirován úspěchem někoho jiného, není to spíše ze závisti?

Skutečně vím, jak úspěch jiných vypadá i za oponou nebo sleduji jen nablýskaný povrch? Je ona osoba skutečně tak nadšená a spokojená, jak si myslím, nebo to je pouze moje představa?

Představuji si tu počáteční část, kde začínám úžasný nový projekt a všechno je skvělé a sluníčkové? A co takhle prostřední část, kdy se začne smrákat, všechno je obtížné a pochybnosti mě nabádají, abych skončil?

Budu se cítit jako lepší člověk, jakmile toho úspěchu dosáhnu, nebo se budu cítit stále stejně? Budu se cítit naplněn nebo se jedná pouze o pohlazení mého ega? Jsou lidé, kteří tato impéria vybudovali skutečně šťastní, nebo jsou naopak plní strachů, obav a úzkosti?

Je tohle skutečně mé poslání, nebo se pouze odkláním ze svého kurzu, protože o svém současném poslání pochybuji a věci se jeví příliš obtížné?

Co mě učiní šťastným? Je to tento úspěch? Nebo je mi štěstí dostupné okamžitě, stačí, když se oprostím od těchto představ a podívám se na to, co kole sebe skutečně mám?

A tak se hluboce nadechnu a nechám představy odplout.

Jak tedy vybudujete impérium? Oprostíte se od svých představ a zaměříte se na skutečné poslání vašeho života. A pokud nevíte, jaké je vaše poslání, pak je tím posláním … abyste na to přišli.

Jak vybudujete impérium? Pomáhejte druhým. Propojujte se s ostatními a zajímejte se. Pomozte ostatním vybudovat jejich království. Ukažte jim, že království, po kterém toužili, je přímo zde. V tomto okamžiku, ve vašem srdci, ve vší dobrotě kolem vás, ve vší dobrotě v druhých lidech. A tohle království vám nikdy nikdo nevezme, nikdy se nerozpadne a bude vás naplňovat.

Vybudujete impérium tak, že necháte odejít vše, na čem nezáleží včetně představ a zaměříte se na to, co již máte kolem sebe. A následným laskavých chováním.

Posted in: Minimalismus, Překlady | Tagged: Minimalismus, úspěch, život 2.0
1 2 … 4 Next »

The other side

Pakliže je tráva na druhé straně plotu zelenější, proč nežít svůj život právě tam?

The other side je blog o minimalismu, osobním rozvoji, objevování nových věcí a především o každodenním životě na oné vytoužené "zelenější" straně plotu.

Více informací »

Více z druhé strany

Kategorie

  • Inspirace a motivace (9)
  • Minimalismus (2)
  • Osobní rozvoj (9)
  • Překlady (7)
  • Techniky a nástroje (1)
  • Toulky světem (1)
  • Život 2.0 (11)

Archiv

Vyhledávání

Copyright © 2023 the other side.

Theme by ThemeHall.