• O mně
  • Kontakt
the other side

život 2.0

5 tipů pro spokojenější život

Posted on May 14, 2017

Nedávno se mě jeden mně velmi blízký člověk zeptal, čím to je, že jsem tak spokojený s vlastním (pracovním i nepracovním) životem. Chtěl jsem neprodleně odpovědět, ale v ten moment mi došlo, že se ono “kouzlo” nedá shrnout do jedné věty. Tak dlouho jsem nad tím přemýšlel, až vznikl tenhle článek.

Nuže: co bych tedy za sebe doporučil lidem, kteří chtějí prožívat naplněný a spokojený život?

Buďte vděční

Člověka dokáže často vytočit celá řada drobných podnětů. Znáte to sami. Hned z rána si v obchodě vyberete pokladnu, která je v Guinessově knize rekordů vedena jako nejpomalejší na světě. Na důležitém obchodním obědě si pokecáte svoji novou – a sakra drahou – košili omáčkou. No a večer vám, po náročném dni v práci, partner padne (do postele) jako tehdejší akcie Nokie. A to jste ani nechtěli sex, jen si popovídat…

Jasně, takový den člověka fakt nase*e. Někdy ale stačí mírně pozměnit úhel pohledu. Když se nad tím zamyslíte, tak první odstavec v podstatě říká, že máte dostatek peněz na to, abyste si koupili jídlo. Očividně děláte celkem zajímavou práci a můžete si dovolit vyfiknout se na schůzku. Fajn, váš partner to krapet nedal, o tom žádná. Alespoň však nějakého máte. A k tomu navíc i postel… No a pravděpodobně i střechu nad hlavou.

Sečteno a podtrženo: už teď máte to, o čem spousta lidí může jen snít. Tak si toho važte a buďte za to vděční každou jednu sekundu vašeho života. Vím, že to není vždy snadné, ale vděčnost je něco, co se dá trénovat a naučit.

Dělejte smysluplné věci

Průměrný člověk stráví ve svém životě 26 let spaním. Práci věnuje něco přes 10 let a to nepočítám čas strávený dojížděním a přemýšlením nad pracovními povinnostmi. Dohromady si tak každý z nás ukrojí významnou část života.

Dobu spánku příliš neovlivníte. Volba práce je však na vás. Pokud vás vaše zaměstnání nenaplňuje, dodejte si odvahu a změňte pozici. Dělejte to, co vás skutečně baví. Nebojte se. Experimentujte, poznávejte. Určete si své poslání, kvůli kterému budete vždy s radostí vstávat každé ráno z postele.

Nemusí se jednat o nic honosného a královsky placeného. To je druhotné. Vždyť i prodávání vlastnoručně vyrobených sendvičů na rohu ulice lidem, co po ránu hladovějí a spěchají do práce, má důležitý přínos pro svět. Stačí je přichystat s láskou, upřímně se usmát na zákazníky a pocit štěstí se ihned šíří řetězovou reakcí.

(Po)znejte svoji cenu

Málokdo z mého okolí ví, že jsem se na gymplu zúčastnil tehdy známé soutěže Bludiště. Ti, co si ji pamatují, tak ví, že tam byla disciplína, kde bylo třeba pečlivě našlapovat na závěsné kladiny a nespadnout. Přestože jsem byl pravděpodobně nejobratnější člen týmu, přenechal jsem účast na této disciplíně mému kamarádovi. Byl o rok starší, navíc poloprofesionální hokejista.

Tehdy jsem ještě nebyl dostatečně sebevědomý. V disciplíně jsme nakonec naprosto pohořeli. A bylo to moje rozhodnutí, které nás – mimo jiné – pravděpodobně stálo celkové vítězství.

Ve zkratce: nikdy se nepodceňujte, nikdy si nenechejte od ostatních diktovat, co je pro vás dobré, nikdy se nebojte říci ne, nikdy se nezdráhejte vystoupit s odlišným názorem.

Možná se párkrát spálíte. No a co? Stále je to lepší než myšlenky na to, že jste neudělali něco jen proto, že jste v dané chvíli neměli dostatek odvahy a potřebnou sebedůvěru.

Obklopte se správnými lidmi

Všimněte si, že neradím, abyste se obklopili těmi nejchytřejšími, nejkrásnějšími nebo nedej bože nejbohatšími lidmi.

Stýkejte se s lidmi, kteří vám mají co nabídnout. S lidmi, kteří jsou na stejné vlně, ať už je jakákoliv. S lidmi, o kterých víte, že vás v nouzi podrží, stejně jako byste podrželi vy je.

A přesně naopak se distancujte od lidí, kteří ve vás vzbuzují negativní pocity a stavy. Povyšují se, vyvolávají ve vás úzkost, objeví se jen v okamžiku, kdy oni sami něco potřebují. Jsou jako závaží na vašem hrudníku, kvůli kterému se vám těžko dýchá. Ačkoliv to může znít nehezky, zbavte se takových kontaktů.

Radujte se z maličkostí

Hodně lidí se podivuje nad tím, že cestou do práce a z práce neposlouchám hudbu do sluchátek. Má to svůj důvod. Nechci přijít o všechny ty drobné maličkosti, které nám život nabízí.

Nevím, možná jsem infantilní. Ale hrozně mě fascinuje, když při dešti můžu pozorovat, jak se jednotlivé kapky tříští o parapet okna. Jak rozkošné je hladit kožíšek domácího mazlíčka. Jak naplňující je udělat pro někoho hezký skutek a nic od onoho člověka neočekávat na oplátku.

I na těch nejmenších detailech záleží… Koneckonců tohle jsou právě ty nejdrobnější útržky našich životů, které nakonec dají dohromady celek. A přesně proto se je nevyplatí zapomínat.

A jak to máte vy? Užíváte si každého okamžiku?

Posted in: Inspirace a motivace, Osobní rozvoj, Život 2.0 | Tagged: inspirace, motivace, přítomný okamžik, vděčnost, život 2.0

Den pro Markétku (#1)

Posted on April 3, 2017

Den pro Markétku

Když jsem přemýšlel, o čem nebo o kom bych napsal svůj první článek v roce 2017, měl jsem hned jasno. Celý ho věnuji člověku, který je mi v životě– s vyjímkou mé drahé maminky– asi nejbližší a nejvíce mi v minulosti pomohl.

Rozhodl jsem se, že vytvořím miniseriál “Den pro“, jehož cílem bude dávat najevo mým blízkým, jak moc jsou pro mě důležití. Nebylo by hezké věnovat celý den jenom jim? Nemám tušení, jestli další díl vyjde za půl roku, za rok, nebo nikdy. Znám se, a proto nechci nic slibovat. Ale přijde mi to jako super nápad :)

Vždy jsem věřil tomu, že dělám práci prospěšnou světu. Pokaždé si ale zároveň uvědomím, že tam někde venku existuje člověk, pro kterého 12ti hodinová pracovní doba není nic zvláštního (a i přesto za mnou pak dokáže hned po směně přijet do Brna). Člověk, který na denní bázi zachraňuje lidské životy. Člověk, který se ve volném čase za vlastní (a často nemalé) peníze vzdělává, aby mohl ještě lépe pomáhat druhým. Sklízí můj nekonečný obdiv a respekt.

Svůj první “Den pro” jsem se tak rozhodl věnovat mé nejlepší kamarádce a doktorce z Nemocnice Třebíč, Markétce Veselé.

Operace “Markétčina cesta”

Pokud chcete někomu vykouzlit úsměv na tváři a dostat ho z každodenního stereotypu, plánování je základ úspěchu. Hodí se, když víte, co má dotyčný rád, co jej potěší a u čeho se odreaguje.

Je úplně jedno, jestli jsou to fotografie jeho blízkých (ano, dal jsem tam narcisticky i sebe), oranžový Tic Tac nebo tričko s motivem našeho marketingového experimentu (opět na(r)cismus :D). Všímejte si detailů. Vám možná nepřipadají tak důležité, ale o to více pak potěší vašeho hosta. Obzvlášť, když je to žena.

Dárečky pro Markétku

Řadíme dvojku

Vím, jak moc Markétka miluje kvalitní víno. A taky vím, kde sehnat to nejlepší. Vínovníci jsou borci, co si vychutnávají život plnými doušky a nebojí se na podobnou vlnu naladit i svoje “následovníky“. Ochutnejte jednou jedinkrát… a pak mi na účet pošlete stovečku za skvělé doporučení.

A ještě vínka =)

Zlatý hřeb večera?

Asi si říkáte, že zatím nic moc. Klasika. Chce to větší kalibr. Markétka zbožnuje Kmotra. Moje eso v rukávu byla jedna z nejhezčích knížek, co jsem kdy viděl. Má překrásné ilustrace, v knize jsou 3 průstřely ráže 9 mm a celá je vložena do pouzdra ve tvaru dárkové krabice na whisky.

Abych parafrázoval Vita Corleona, to je prostě nabídka, které se nedá odmítnout. Ale pssst, tohle jí předáme až večer O:)

Zlatý hřeb večera

Pojďme na vzduch

Sám dobře vím, jaké to je být neustále ve stresu, pod tlakem a v hlavě držet milion úkolů najednou. Markéta to nemá jiné. A nejlepší způsob, jak si dát na chvilku pohov je prostě dělat zcela základní a obyčejné věci. Ani jeden z nás není materialista. Nejvíce nás těší si prostě jen vyjít na Petrov a sledovat město. S blízkou osobou, pravidelnou dávkou smíchu a vypnutým mobilním telefonem. To je ten pravý balzám na duši.

Chilling

V ten moment se tak nějak cítíme jako všichni ostatní kolem nás. Bezstarostně, uvolněně.

Výhled na Brno

Aby nám pořádně vyhládlo, skočili jsme ještě na Špilberk a bezstarostně si užívali nicnedělání a sluneční paprsky.

Kawaiiii!

Následuje odpolední část programu. Vynikající steak a těstoviny, film a fantastické drinky v BKN nesmějí chybět.

Oběd, kino a zakončení v BKN

A než se člověk naděje, je večer a čas na předání dárkového balíčku. Jasně, můžete být smutní, že už celý den končí. Ale to by bylo hloupé. Vždyť jste ho právě celý strávili s někým, kdo pro vás tolik znamená.

Jo a taky jste toho druhého – alespoň já v to chci věřit – dokázali alespoň na chvilku odtrhnout od jeho běžné reality, dodali mu novou energii a připravili pro něj den, na který jen tak nezapomene.

Překvapení!

Markétka nakonec ve vlaku vypadala velice spokojeně, i když je mi jasné, jak po službě musela být utahaná (krapet se jí zavírala očička, nebudeme si nic nalhávat).

Kytičku a jede se zpět do Třebíče

A co vy? Máte v okolí někoho, kdo by potřeboval na chvilku pauzu? Tak si taky vezměte dovolenou a dopřejte si společně trochu odpočinku. Držím vám palce :)

Posted in: Inspirace a motivace, Život 2.0 | Tagged: denpro, inspirace, přítomný okamžik, život 2.0

Jak se staví škola

Posted on December 25, 2016

Pražské humanitní gymnáziumExistuje řada cílů, které se zdají být na první pohled nedosažitelné. Zdolat osmitisícovku, překonat Jardu Jágra v kanadském bodování NHL nebo změnit český vzdělávací systém. Já si samo sebou zvolil tu poslední, zdaleka nejnáročnější výzvu :)

Zjistil jsem, že hodně lidí v mém okolí netuší, co – mimo jiné – profesně dělám. Tak jsem si řekl, že k tomu sepíšu pár řádků. Ale začněme hezky od začátku.

“Začátky všech věcí jsou nepatrné” – Marcus Tullius Cicero

V roce 2013 založil Ondřej Kania spolu s Tomášem Jízdným agenturu J&K Consulting. Jejich záměrem bylo posílání studentů na kvalitní americké a kanadské internátní střední školy.

Důvod byl prostý. Chtěli jim nabídnout modernější a pokrokovější způsob vzdělávání, než je dostupný v České republice. Takový, kterým si Ondra dříve sám prošel a dodnes si ho nemůže vynachválit. Chcete-li znát podrobnosti, koukněte se, co si myslíme o současném systému nebo na to, jaké máme plány do budoucna.

Started from the bottom now we’re here

Klukům se dařilo čím dál více, počet studentů neustále rostl, stejně jako výše stipendií, která jim byli schopni na severoamerických školách zajistit. A pak přišla odvážná myšlenka. Přenést americký (čtěte smysluplný, praktický a individuálně zaměřený) způsob vzdělávání do České republiky.

Dokážete si asi představit, jak složitá je to mise s ohledem na zkostnatělý český vzdělávací systém. I přesto se společně rozhodli koupit většinový podíl v Pražském humanitním gymnáziu a jít do toho. Respekt!

Přichází Suicide Squad

Borci měli velké cíle. Vedli agenturu, koupili školu, navíc chtěli pořádat vzdělávací veletrhy v Praze, Bratislavě a Budapešti. Mno, celkem fuška. To už je vyšší dívčí. A tehdy jsme se s mým kolegou, Davidem Koutným, rozhodli, že opustíme stávající práci a pomůžeme jim.

PHG Suicide squad

Uvědomili jsme si, že změnit vzdělávací systém v České republice, když máte k dispozici školu, kde půl roku nefunguje žárovka na chodbě a nikoho to netankuje, rozhodně nebude procházka růžovým sadem. Nejdříve tak bylo zapotřebí “pár” kosmetických úprav. Proto jsme zakoupili zbrusu nový nábytek, vymalovali a zdi následně oblepili motivačními hesly a citáty slavných osobností.

Změny na PHG

Klíčovým faktorem určujícím kvalitu školy je koncept výuky. U nás na gymplu aplikujeme projektovou výuku. To znamená, že studenti získávají znalosti a dovednosti z různých oblastí takovým způsobem, aby je následně dokázali vzájemně propojit a využít v praxi. Obrovskou přidanou hodnotou pro studenty jsou pak pravidelné přednášky známých osobností z oboru a následná vzájemná diskuse.

Vzhledem k tomu, že jsme budovali školu doslova od podlahy, tak jsem si vyzkoušel spoustu zajímavých prací a vylomenin. Vypíchnu jen zlomek činností:

  • Sepisování rozvrhů na poslední chvíli během cesty do Prahy po dálnici D1
  • Navrhování a lepení cedulek na školní záchody a úklidovou místnost
  • Vlastnoruční stěhování a montování gaučů do chodeb školy
  • Sestavení stánku na školním veletrhu a kompletní zajištění materiálů pro něj
  • Každodenní komunikace s paní ředitelkou, vyučujícími i studenty (aneb moře mailů)
  • Čmárání podoby nového webu školy a detailní návrh následné kampaně
  • Namýšlení novoročního PFka a tvorba příspěvku o hledání zlatého prasátka

Ty vole, stojí ti to za to?

Kdykoliv poskytuji nějaký rozhovor a řeknu jim o Pražském humanitním gymnáziu a našem záměru o změně školství, protější strana zpravidla nejprve nevěří vlastním uším. V okamžiku, kdy znovu získá dar řeči, suše odvětí: “A to opravdu věříte tomu, že něco změníte?”

Za mě je odpověď jasná – ano, myslím si, že něco změníme.

I kdyby to měl být pouze malý posun (ale prd, bude obrovský), pro český školský systém to bude jako déšť v období sucha.

Je to malý krok pro dospěláky, ale obrovský skok pro naše děti. Řada lidí si stěžuje na aktuální politickou, ekonomickou a kdo ví jakou ještě situaci.

Málokdo si však uvědomí, že změnu do společnosti nepřinese Andrej ani populista ze země vycházejícího slunce. Budou to naši potomci. Aby to dokázali, musíme jim zajistit co možná nejkvalitnější vzdělání.

A co děti? Mají si kde hrát?

Nemohl jsem si nevšimnout, že u nás studuje řada talentovaných studentů, kteří jsou už teď pomalu šikovnější než my sami. Ostatně… Poprvé ve svém životě jsem dal svoji pracovní vizitku sedmákovi! :D To už o něčem vypovídá. A přesně z toho důvodu to pro mě má smysl.

Projekty, které studenti sami iniciují, ať už jde o charitativní sbírky, účast na konferencích či pořádání vlastní vernisáže, mě navíc vždy zahřejí u srdce. Sem tam se vám navíc dostanou do rukou roztomilé výtvory jako například tahle prezentace primánů (pro Ondru šesťáků) na téma Vánoc.

PHG prima: Jak slavíme Vánoce?

A naši vyučující? Myslím si, že většina z nich pochopila náš záměr a neskutečně nám pomáhají.

Pečují o studenty a dodávají jim to, co skutečně potřebují. Totiž chuť učit se nové věci, rozvíjet se a hledat to, co je skutečně baví. Protože to by mělo být podstatou jejich práce. Následující Facebook příspěvek jedné z našich vyučujících to asi vystihne lépe než moje slova:

Komentář Lenky Volfové

Doufám, že se mi podařilo alespoň letmo osvětlit, co že to tedy vlastně dělám, jaká je moje motivace a kam to chci celé směřovat. Jasně, mohl jsem si najít nějaký bezpečný flek v pohodlné kanceláři (náhodou máme super kancly!) s pohádkovým platem. Ale musel bych se pak každý den ptát sám sebe: “Kámo, teď vážně. Dává ti to smysl?”

Tak si v poklidu užijte vánoční svátky a držte nám palce! Máme totiž ještě veeelké plány. Již brzy ve vašich kinech :)

Krásný rok 2017!

Posted in: Inspirace a motivace, Život 2.0 | Tagged: inspirace, motivace, vzdělání, život 2.0

Jak vybudovat impérium

Posted on December 27, 2015

tos-empire

(anglický originál publikoval Leo Babauta na zenhabits.net v roce 2015)

Když vidím, jak ostatní budují své podnikání, čas od času mě přepadne nutkání okamžitě vytvořit něco podobně úspěšného pro sebe.

Chci vybudovat impérium. Chci založit vlastní startup. Chci vytvořit úspěšný podcast, YouTube kanál, offline konferenci — cokoliv úspěšného, co někdo jiný vytvořil, chci taky.

Ihned mi na mysl vyběhne, jak by takový úspěch vypadal a to pomyšlení je vzrušující. Cítím, jak je to dokonalé. Představa budoucího impéria je v mé hlavě a já po něm toužím!

A tak začnu tohle nové impérium budovat: jak bude asi vypadat? Jaký k tomu budu potřebovat tým? Jaké jsou naše stanovy, klíčové hodnoty, jaký je náš příběh? Jak zaujmu, nadchnu a potěším svoji nově vybudovanou komunitu příznivců?

To je prokletí toho, když se díváte na úspěchy druhých. Chytnete se nějaké představy a chcete ji. Potom se ale vynoří pochybnosti, jestli to dokážete a buďto se vzdáte, jelikož máte pocit, že nejste dost dobří, nebo se začnete prokousávat nejistotou s vidinou cizího úspěchu.

 Já si tím naštěstí prošel nesčetněkrát, tudíž již tenhle vzorek znám velmi dobře. A tak se jednoduše nadechnu a snažím se uvědomit si, do čeho investuji svůj čas.

Ptám se sebe samého:

Co pohání tuhle moji představu? Odkud to vychází?

Pokud jsem inspirován úspěchem někoho jiného, není to spíše ze závisti?

Skutečně vím, jak úspěch jiných vypadá i za oponou nebo sleduji jen nablýskaný povrch? Je ona osoba skutečně tak nadšená a spokojená, jak si myslím, nebo to je pouze moje představa?

Představuji si tu počáteční část, kde začínám úžasný nový projekt a všechno je skvělé a sluníčkové? A co takhle prostřední část, kdy se začne smrákat, všechno je obtížné a pochybnosti mě nabádají, abych skončil?

Budu se cítit jako lepší člověk, jakmile toho úspěchu dosáhnu, nebo se budu cítit stále stejně? Budu se cítit naplněn nebo se jedná pouze o pohlazení mého ega? Jsou lidé, kteří tato impéria vybudovali skutečně šťastní, nebo jsou naopak plní strachů, obav a úzkosti?

Je tohle skutečně mé poslání, nebo se pouze odkláním ze svého kurzu, protože o svém současném poslání pochybuji a věci se jeví příliš obtížné?

Co mě učiní šťastným? Je to tento úspěch? Nebo je mi štěstí dostupné okamžitě, stačí, když se oprostím od těchto představ a podívám se na to, co kole sebe skutečně mám?

A tak se hluboce nadechnu a nechám představy odplout.

Jak tedy vybudujete impérium? Oprostíte se od svých představ a zaměříte se na skutečné poslání vašeho života. A pokud nevíte, jaké je vaše poslání, pak je tím posláním … abyste na to přišli.

Jak vybudujete impérium? Pomáhejte druhým. Propojujte se s ostatními a zajímejte se. Pomozte ostatním vybudovat jejich království. Ukažte jim, že království, po kterém toužili, je přímo zde. V tomto okamžiku, ve vašem srdci, ve vší dobrotě kolem vás, ve vší dobrotě v druhých lidech. A tohle království vám nikdy nikdo nevezme, nikdy se nerozpadne a bude vás naplňovat.

Vybudujete impérium tak, že necháte odejít vše, na čem nezáleží včetně představ a zaměříte se na to, co již máte kolem sebe. A následným laskavých chováním.

Posted in: Minimalismus, Překlady | Tagged: Minimalismus, úspěch, život 2.0

Zatracený pátek třináctého

Posted on February 15, 2015

zatraceny-patek-trinacteho

Měl jsem to tušit. Už ve čtvrtek večer mi přes cestu přeběhla černá kočka. Vlastně hned dvě za sebou (asi kámošky z ulice). Výborná příprava na pátek třináctého!

A co jsem měl na pátek v plánu? Konečně jsem si našel v pracovním harmonogramu dostatek času na to, abych se šel ostříhat. Moje kadeřnice působí v Rosicích, tedy asi 20 minut cesty od Brna. Ve zvolený čas mi však jel pouze jediný autobus. To samo o sobě nezní jako příliš komplikovaný úkol. Člověk si zkrátka najde navazující trolejbus a za hodinku je už o půl kila vlasů lehčí.

“Na zastávce jsem za tři minuty, bez problémů.” přemýšlel jsem nahlas. No jo, ale to by můj trolejbus nesměl jet o dvě minuty dříve. Kdo to kdy v Brně viděl?! V momentě, kdy se pomalu ploužil na zastávku nás od sebe dělila jedna jediná křižovatka. Ale barva na semaforu ne a ne zezelenat. Byl jsem už smířený se sprintem a přešlapoval na místě jako závodní kůň. Tak honem!

Stále červená… Provoz byl minimální a za normálních okolností bych přechod přeběhl, ale na na protějším ostrůvku postávala dvojice přísně se tvářících městských strážníků. Když mi semafor vystavil oficiální povolenku, trolejbus už provokativně pomalým tempem opouštěl zastávku. Městská hromadná doprava versus Lukáš: jedna nula.

Nu což. Chodím přeci tak, abych si v krajních případech mohl dovolit nechat jeden spoj ujet. Po pár minutách pohupování se v zimě nastupuji na další trolejbus.

Šílenost! Jsem přesvědčený, že se naše jízda zapsala do kroniky dopravního podniku jako jedna z nejpomalejších cest trolejbusem v historii Brna. Do dnešního dne nemůžu uvěřit, jak je možné, že nás sem tam předcházeli i chodci.

Jako by nestačilo naše už tak pomalé tempo, semafory mi opět několikrát ukázaly červenou kartu. Náš řidič byl nepochybně džentlmen, protože pouštěl každé auto, které se chtělo zařadit do našeho pruhu (nebo kamkoliv jinam).

Opět stojíme. Jak je to možné?! S nevěřícím výrazem kontroluji vozovku před námi. Místní školka si vyšla na procházku. Zoufale pozoruji deset metrů dlouhý zástup chichotajících se dětí cupitajících po přechodu. Jako by se mi každé jedno z nich vysmálo do obličeje. Kapituluji.

Na Mendlovo náměstí dojíždím na minutu přesně. Než se však řidič rozhodne otevřít dveře, můj autobus se pomalu odjíždí do zastávky Čerstvě ostříhaná hlava. Zmůžu se pouze na neurčitý škleb a s mírnou křečí v obličeji se ironicky pousměji. MHD versus Lukáš: dva nula. Zápas končí, aniž bych v podstatě dostal šanci dotknout se míče.

V ten moment jsem měl dvě možnosti.

  • Možnost A: Proklít všechny a všechno kolem sebe. Lidi, co nastavují časovače semaforů. Policisty i s jejich mottem “Postávat a bránit” (v přecházení na červenou). Řidiče, co jezdí příliš rychle, nebo naopak příliš pomalu. Učitelky, co si dovolí vzít děti na výlet, když je venku hezky. Hustotu provozu. Politickou situaci. Australské klokany.
  • Možnost B: Mávnout nad špatným startem dne rukou a soustředit se raději na všechno pozitivní, co může ještě přijít.

To, jaký svět pozorujeme kolem sebe, se přímo odvíjí od toho, jakou našemu mozku a smyslům nastavíme clonu. Záleží na nás, co přesně chceme vidět, slyšet, cítit. Co si chceme myslet. Život máme ve vlastních rukou a právě díky vlastním vědomým rozhodnutím máme nad svým osudem téměř absolutní moc.

Já osobně jsem se rozhodl pro plán B. Vydal jsem se do Campusu (při cestě kolem města se mi nabídl úchvatný pohled na Brno zalité sluncem) a odtamtud jsem zavolal bráchovi, jestli by mě ke kadeřnici nezavezl (byl nadšen!). Mezitím jsem si stihl naplánovat celý den a koupit Karolínce pro radost nějakou dobrotu. Na stříhání jsem dorazil akorát na čas, následně jsem si zašel na vynikající oběd a odjel zpět do Brna. Tam jsem strávil zábavné odpoledne s přítelkyní a vskutku produktivní večer s mojí druhou přítelkyní (čti prací). Kdo ví, jestli by to všechno tak krásně vyšlo, kdybych hned ráno začal nadávat a stěžovat si na vše možné i nemožné.

Až tedy bude další pátek třináctého, myslete na to, že svůj osud máte plně ve vlastních rukou. A že je jen na vás, jak bude vypadat váš den, týden i zbytek života.

PS: Další pátek třináctého je hned příští měsíc, tak se čiňte! :)

Posted in: Osobní rozvoj, Život 2.0 | Tagged: osobní rozvoj, přítomný okamžik, život 2.0
1 2 3 Next »

The other side

Pakliže je tráva na druhé straně plotu zelenější, proč nežít svůj život právě tam?

The other side je blog o minimalismu, osobním rozvoji, objevování nových věcí a především o každodenním životě na oné vytoužené "zelenější" straně plotu.

Více informací »

Více z druhé strany

Kategorie

  • Inspirace a motivace (9)
  • Minimalismus (2)
  • Osobní rozvoj (9)
  • Překlady (7)
  • Techniky a nástroje (1)
  • Toulky světem (1)
  • Život 2.0 (11)

Archiv

Vyhledávání

Copyright © 2023 the other side.

Theme by ThemeHall.